Dítě času

1: Na vlastní zodpovědnost

Vzduch poblíž rychlostní silnice se zavlnil. Pomalu se v něm vytvořil sotva zřetelný ovál, který během pár vteřin získal světle modrou skoro průhlednou barvu. Jakmile se ovál dotvořil, vzduch kolem něj se ustálil a tvar se trochu zakulatil. Nabral trochu prostorovosti a ten kdo byl alespoň trochu znalý všem tajemstvím, v něm poznal portál.

Kolem portálu projelo první auto. Řidič si ale ničeho zvláštního nevšiml. Byl moc zabraný do poslechu Green Day, než aby si všímal nějakých nestálostí. Jakmile auto zmizelo z dosahu portálu, prošla jím postava. Na první pohled snad působila jako člověk, ale při bližším pohledu už se k člověku dala přirovnat jen stěží. Snad oči, oči měla postava krásně tyrkysově modré, občas působily i lidsky. Postava měla široká ramena a vlastně celá byla tvořená z kovu. Předloktí měla se zbytkem paže spojené pomocí silného řetězu ze vzácného kovu. Stejně tak měla spojený hrudník s nohami, to ale spojovaly řetězy hned tři. Konstrukce jeho těla působila křehce. Železné pláty, které tvořily jeho předloktí a nohy, budily dojem, že při sebemenším ťuknutí prasknout. Nebylo tomu tak. Byly pevné, tvrdé. Ocel měla zlaté lemování a stříbrně se leskla. Na ramenou, předloktí a uprostřed hrudníku mu zářily tyrkysové ovály. Barvou seděly k portálu.

Ona postava nebyl nikdo jiný než Janus – římský bůh portálů, ze tří čtvrtin robot, ze čtvrtiny člověk. Prošel portálem unaven, v doufání, že zde nalezne poněkud klidnější atmosféru, než jaká panovala v římském pantheonu. Vše se tam připravovalo na další bitvu a Janus se toho blázince nemusel účastnit. On věděl, co má dělat. Vždycky to věděl. Dokonce by i mohl vědět, zda následující bitvu vyhrají nebo budou poraženi, ale nechtěl na takovou zbytečnost plýtvat svoje schopnosti. Ostatně, on se té bitvy ani neúčastnil. Dnes to nebylo o něm. Dnes ne.

Pár kroky se dostal na pevný povrch rychlostní silnice a pokynutím ruky uzavřel portál. Pomalým krokem vyšel po silnici. Bylo mu celkem jedno, kam jde. Každý jeho krok tlumeně cinkl, přesně jako když spadne hřebík na asfalt. Když dlouze vydechl, od úst mu vyšel obláček bílého vzduchu. Snad byla taková zima? Snad. Necítil to. Občas si přál, aby to vše mohl cítit. Nebylo to ale moc často.

Janus ušel sotva pár metrů, když před sebou spatřil postavu ponořenou do tmy. V levé ruce držela postava hůl, jejíž horní část byla zahnutá do půlměsíce. Janus zaostřil na půlměsíc a spatřil větší ozubené kolo, které půlměsíc vyplňovalo. Byla k němu připevněná velká hodinová ručička a další menší ozubené kolečko.

Janus při dalším kroku zaváhal. Poznával toho boha. Byl to Chronos, řecký bůh času. Janus byl jeho přítomností zde zaskočen, avšak pokračoval v cestě. Nakonec se dostal ke Chronovi tak blízko, že mohl rozlišit všechny jeho rysy. Chronos byl člověk z větší části nežli on. Paže, hlavu i nohy tvořilo maso a kosti. Pouze hrudník měl složený s tisíců různě velkých ozubených kol a koleček. Jako štít vždy přes hrudník nosil nasazené brnění, aby bylo co nejtěžší konstrukci kol poničit. Na zádech se Chronovi rozpínala křídla. Základní konstrukci tvořila pevná ocel a perutě byly tvořené hodinovými ručičkami. Všehovšudy jich na obou křídlech dohromady bylo osm. Chronova pleť měla odstín světle modré. Nádechem stejné barvy se leskly i jeho delší vlasy, spadající mu na záda.

Janus si v jeho blízkosti odkašlal. V jeho hlase se odrážela jeho podstata – zněl tak trochu roboticky. Chronos se na něj podíval. Oči byly to další, co na něm rozhodně nebylo lidské. Svítily mu jasně bílou a jejich pohled naháněl hrůzu nebo alespoň vzbuzoval respekt.

„Tvojí přítomnost bych tu zrovna neočekával," zamručel Chronos.

Jeho hlas byl hluboký, trochu chraplavý. Avšak po mechanizaci nebyla ani známka.