Dítě času

26: Podsvětí

Hope se probrala na pohodlné pohovce před hořícím krbem. Malátně se posadila a chytla se za hlavu.

Co? Co se stalo?

V uších jí tiše pískalo. Když se rozhlédla, nespatřila nic kromě nábytku. Místnost byla osvětlená pouze svícny. Z krbu sálalo příjemné teplo, ale i přesto Hope přeběhl po zádech mráz.

„Janusi?" zvedla se z pohovky a zamířila ke dveřím pokoje. „Mercury?"

Dveře byly jasně osvětlené velkým svícnem. Šly otevřít zlehka, ale šíleně nahlas vrzaly. Hope se opatrně přikrčila, jako by čekala, že na ní hned někdo vyběhne. Nic se však nestalo. Dívka vyšla na chodbu, na jejíchž stěnách byl připevněn jeden svícen vedle druhého. Vypadalo to příšerně, ale takové množství svícnů dostatečně osvětlilo chodbu. Hope se hodnou chvíli nemohla rozhodnout, na jakou stranu se vydá, pak vyšla vlevo.

„Chronosi?" zvolala. „Apollo? Lily?"

Ať volala jakékoli jméno, nedočkávala se odpovědi. Rozhlížela se kolem sebe, ale neviděla nic kromě dveří. Spousty a spousty dveří. Chodba jako by vůbec nekončila. Byla vymalovaná černou barvou a Hope se tu špatně dýchalo.

„Haló!" vyslovila do ticha a to jediné slovo se rozlehlo tolikrát, že se jí z toho zamotala hlava.

Náhle měla pocit, že není v chodbě sama. Otočila se a podívala se do tmavých očí, které znala. Vybavovala si je z lesa, kde byla naposledy předtím, než se jí zatmělo před očima. Divoce se jí rozbušilo srdce a couvla. Nechtěla se mu dostat do rukou. Prudce se otočila zpátky a vyběhla chodbou pryč od něj.

Sotva po pár metrech však uslyšela dunění. Když se zaposlouchala, našla v něm určitý rytmus. Jako kdyby někdo strašně rychle běžel a vážil snad tunu. Netrvalo to dlouho, aby Hope zjistila, že se proti ní řítí obrovská příšera. Hlasitě vyjekla a zastavila skoro na místě. Bestie se zastavila pár kroků od ní. Šířkou těla zabírala celou chodbu. Na výšku měřila skoro dva metry.

Dívka těkala pohledem mezi třemi hlavami, které zvíře mělo. Upřely se na ní tři páry očí a ze tří tlam vyrazil varovný štěkot. Hope se roztřásla. Kolena se jí podlomila a spadla na zem. Dokázala se nadzvednout na rukou, ale to už nad ní trojhlavý pes stál. Prostřední hlava se k ní sklonila a velký čumák se zastavil jen pár milimetrů od jejího nosu.

Hope zatajila dech a vydala tiché zoufalé zakníkání. Na tvář jí dopadla velká kapka a dívka se zašklebila při pomyšlení, že se jedná o sliny té příšerné bestie. Pomalu se začala posunovat dozadu, pryč od toho stvoření. Zvíře začalo tiše vrčet. Každá hlava střídavě vyštěkla a Hope uslyšela skřípavý zvuk, když pes zaryl drápy do podlahy. Náhle do něčeho narazila hlavou. Strnula a pomalu vzhlédla. Podívala se do tmavých očí Thanatose.

„Pojď sem," zamručel.

Sklonil se k ní, vzal ji pod pažemi a zvedl jí na nohy. Hope se od něj chtěla odrazit a pokusit se o útěk, ale když se otočila a podívala se znovu do tváře tříhlavé bestie, zády se o Thanatose opřela.

„To je Kerberos?" zajíkla se.

„Ano," slyšela, jak se ušklíbl, „a vypadá to, že ses mu zalíbila."

„A jak se to pozná, prosím tě?" narovnala se a na Thanatose se otočila.

„Ještě tě nezabil," pokrčil rameny a pak se zadíval za ní na psa, „jdeme, Kerbere."

Otočil se k Hope zády a vyšel do chodby. Dívka zaváhala, ale když ho začal následovat pes, rychle ho dohnala. Mlčky šla po jeho boku. Samotnou ji překvapilo, že nevydala ani hlásku. Srdce jí divoce bušilo a všechno v ní bilo na poplach.