Dítě času

28: Plán

Mercury nebyl jediný, kdo Hope přesvědčoval o nutnosti trénování ovládání jejích schopností. Hned další den se jí na to téma zeptal Apollo. Po něm přišel i Janus a Nick. Právě Nick překvapil Hope nejvíc. Nemluvili spolu několik dní a on se pak objevil u ní v pokoji s dotazem, zda nepotřebuje s něčím pomoct a jestli ta kniha, co jí půjčil, byla dobrá. Pak přišlo na otázku, zda s ním nechce začít trénovat svoje schopnosti. Řekla mu, že si to rozmyslí, stejně jako to řekla i Apollovi a Janusovi. Cítila určitou úzkost, že pouze Mercurymu řekla definitivní ne.

Zatím se pokoušela svoje schopnosti cvičit sama. Chodívala do lesa, na mýtinu a pokoušela svou vnitřní energii šimrat tak moc, dokud ji plně vnímala. Pak s tím přestala. Měla dojem, že se neposouvá moc daleko. Za to se vždycky vracela na pokoj úplně vyčerpaná.

Hope ležela v posteli v teplém froté pyžamu. Pevně objímala velkého plyšového medvěda a přála si, aby právě teď mohla takhle obejmout Mercuryho. Celý den ho dnes neviděla a jeho přítomnost jí chyběla. Zatoužila se za ním rozeběhnout a říct mu, aby jí někam vzal. Třeba do Francie nebo do Španělska. Pryč odsud. Momentálně však měla pocit, že by se stěží dokázala zvednout z postele.

„Lorelaine?" ozvalo se zaklepání na dveře.

Do pokoje nakoukl Nick a starostlivě se na ní podíval.

„Nepotřebuješ něco? Chci říct... Je všechno v pořádku? Skoro ses ani nenajedla a zapadla jsi do pokoje," zajímal se.

„Všechno dobré, Nicku," usmála se na něj, „jen jsem unavená, půjdu spát."

„Dobrá tak," couvl ze dveří, ale pak se vrátil zpět, „poslyš, nejsi takhle unavená nějak často? Kam furt tu energii dáváš? Hm?"

Mám to říct nebo ne? Bude šílet? Možná...

„Chodím trénovat," přiznala, „za koleje, na mýtinu do lesa. Chodím sama, jsem si pak sebou jistější. A taky vím, že nikoho z vás netrefí blesk."

„Co ti mám na tohle říct?" povzdychl si. „Snad jen, buď opatrná."

Vycouval z pokoje a zavřel za sebou dveře. Hope se schoulila do klubíčka a přitiskla si k sobě medvěda. Oči se jí zavřely a tělem se jí rozlilo příjemné teplo únavy.

„Sluníčko, prober se," ucítila na rameni dotek, „Lorelaine, no tak..."

Dívka si myslela, že sní. Často se jí zdálo něco hezkého, co se týkalo jí a Mercuryho. Bylo to tak často, že si občas myslela, že to nebyl jen sen. Když jí hlas však nepřestával budit, rozmrzele zamrkala do tmy.

„Co je, Nicku, co se děje?" zahuhlala v jistotě, že jí budí její spolusedící.

„Malý Ares spí," uchechtl se hlas, „už jsi vzhůru? Ano? Nu dobrá..."

Rozsvítila se lampička a ústa jí zakryla něčí dlaň. Ztlumil se tak její výkřik, když se podívala do smaragdových očí. Zalapala po dechu a prsty obou rukou sevřela dlaň, kterou měla přitisklou k ústům.

„Aarone," odtáhla si dlaň od úst, „co tu sakra... Jak ses sem dostal?"

„Umím si zařídit to, co opravdu potřebuji," usmál se chlapec, „a ty mi slib, že neusneš a ani nebudeš křičet. Potřebuji s tebou mluvit."

„Mluvit se mnou?" nechápala a podívala se na budík vedle své postele. „Aarone je půl druhé ráno. Objevíš se, ani nevím jak, v mém pokoji a řekneš mi, že se mnou potřebuješ mluvit? Zbláznil ses? Vždyť tě ani neznám."