Dítě času

6: Překvapení

Mercury nemohl dospat. Byl plný energie, plný napětí.

Pozná mě?

Převrátil se na bok a zachvěl se pod dekou.

Jaká je šance, že ano? Neviděla mě už tak dlouho.

Srdce mu divoce bušilo, tělem se mu šířilo horko.

Já jsem jí ale taky dlouho neviděl.

Když ho zašimralo na zátylku, nevydržel to. Vystřelil z postele rovnou do koupelny a do sprchy. Pustil na sebe horkou vodu. Doufal, že ho to alespoň trochu uklidní. Tep se mu zklidnil, když ze sprchového koutu začala vycházet pára. Dlaněmi se zapřel o studenou kachličkovanou zeď a nechal si vodu stékat po zádech.

Dýchej. Třeba jí dnes vůbec nepotkáš, tak nejanči.

Slastně přivřel oči. Odstrčil se od zdi a zaklonil hlavu, aby mu na ní dopadla sprška vody.

Ne, chci jí vidět. Musím jí vidět. Dnes, zítra, .... Pořád.

Vrátit se zpátky do školy bylo něco, na co Mercury nebyl tak úplně připravený. Pochopil to ale až potom, co ho pohltil ruch a jekot na chodbách.

„Stojí to za tohle?" mrkl po něm Apollo stojící po jeho boku.

„Stojí," kývl rozhodně posel.

Zamířil k učebně, ve které měli zahájit první studijní den posledního ročníku univerzity, a bůh slunce ho následoval.

„Vážně, jak si můžeš pamatovat, kde je jaká třída?" zajímal se Apollo.

„Není to zas tak dávno, co jsme tu byli naposledy," ušklíbl se na něj Mercury, „nebo snad je?"

„Ty a tvoje vnímání času," odfrkl si Řek.

Když vešli do třídy, Mercury nemohl přehlédnout, jak náhle ustalo tiché štěbetání slečen. Nebylo to kvůli němu. Možná, že některá z dívek se na něj krátce podívala, ale veškerá pozornost se stáhla na příchozího za ním. Posel protočil oči a zamířil k zadní volné lavici. Očekával, že si k němu Apollo přisedne. Vždycky seděli spolu, když ještě byli na univerzitě.

Apollo se však pozastavil u jiné lavice. Seděla v ní sympatická blond slečna s okouzlujícím úsměvem a postavou štíhlé atletky.

„Ss!" sykl Mercury a Apollo se na něj pootočil.

Posel pohodil rukama a nechápavě se na boha slunce podíval. Pak pokývl na místo vedle sebe.

„Sorry," pokrčil rameny Apollo, „třeba příště."

Blondýnka vedle něj se rozesmála a vítězoslavně se na Mercuryho uculila.

Však ono tě to culení přejde. Jako každou.

Římský bůh se podíval z okna a na moment přivřel oči. Chtěl, aby už bylo po škole. Chtěl jí vidět. Její černé vlasy, modré oči. Potřeboval jí vidět.

Cukl sebou, když uslyšel tiché syknutí a odkašlání. Pootočil se po zvucích a podíval se do světle zelených očí dobře stavěného kluka.

„Nechceš si přisednout?" zeptal se chlapec.

Mercury střelil pohledem na volné místo vedle sebe a pak nabídku kývnutím přijal. Přemístil se vedle chlapce a nervózně se ošil.

„Jsem Renmi," představil se kluk, „syn Tyra."