Dítě času

Epilog

Skrz mraky prosvítaly sluneční paprsky. Hope se na ně na moment zadívala, když náhle jejich záře zesílila a ona na chvíli oslepla. Rozesmála se, a když konečně byla schopná zaostřit před sebe, vyběhla kupředu.

„Strašně ohraný, Apollo!" vykřikla do vzduchoprázdna a běžela dál.

Doběhla k části červeného půlkruhu, který značil území dostřelu nepřátelské věže. Hope hodlala její tým popostrčit kupředu a věž zničit, když jí náhle rozevlál vlasy slabý vánek. Zatajila dech a bleskově vběhla do boční džungle. Běžela rychle a vnímala, jak jí po těle stékají kapičky potu. Natáhla pravou ruku do boku. Ve vteřině pevně sevřela rukojeť svojí zbraně. Jakmile ji měla, prudce zastavila a zbraní máchal. Ozvalo se bolestné vydechnutí a těsně před ní spadl na zem Mercury.

„Ježíš," chytl se za levé stehno, „jednou mi vážně něco zlomíš."

Hope se na něj usmála, přidřepla si k němu a naklonila se nad jeho obličej. Její havraní vlasy mu spadaly do obličeje. Viděla, jak se nadechl a zadíval se na ní. Pohledem těkal z jejích očí na její rty. Natáhl se k ní ve snaze jí políbit.

„Tak zrychli," ušklíbla se, narovnala se a vyběhla zpět k věži.

Překročila červenou linii a pár rychlými pohyby se vyhnula prvním ranám věže, než se dostala těsně pod ní mimo její palebný dosah. Zaryla ostří sekery do konstrukce věže.

Zbývalo jí pár dobře mířených ran, aby se věž s ranou zhroutila. Vypadalo to, že jí v tom nikdo nezabrání, když náhle ucítila nával horka. Zamotala se jí hlava a zhluboka se nadechla, aby neomdlela.

„Tohle už není tak ohraný, ne?" před ní dopadl pevnýma nohama na zem Apollo a šibalsky se pousmál. „Hope, Hope. Nevypadáš dobře. Kdepak máš tým, aby ti pomohl?"

„Zvládnu to sama," dívka potřásla hlavou a udeřila spodním koncem sekyry do země.

Vmžiku se nebe pokrylo černými mraky a strhla se průtrž mračen. Déšť však dopadal jen na Hope. Chladil jí a pomáhal jí vyrovnat se s horkem. Když nabrala dost sil, rozmáchla se a silně sekyrou udeřila do věže. Ozval se rachot, když se konstrukce zřítila k zemi.

„Tohle není fér," Apollo si založil ruce na prsou, „já takové schopnosti nemám."

Hope se rozesmála a chtěla kolem něj proběhnout dál, směrem k druhé, poslední, věži, když jí zatarasil cestu.

„Kam si myslíš, že jdeš," ušklíbl se.

„Jde dál," ozvalo se za dívkou, „a ty ji necháš projít."

Když se Hope pootočila po hlase, spatřila Nicka. Měl na sobě majestátní brnění hodné syna Area. V pravé ruce svíral meč a v levé štít. Vypadal jako pravý válečník.

„O tom si s tebou rád pohovořím," Apollo mu vykročil vstříc a Hope dvojici nechala za sebou.

Dostala se k hranici druhé věže – rychlejší, silnější, lépe stavěné. Náhle se před ní obraz rozostřil a ona měla pocit, že se všechno točí. Zalapala po dechu, když jí někdo popadl za ramena a ona ztratila pevnou půdu pod nohama. Vyjekla. Než se stačila zorientovat, zády narazila do něčeho tvrdého. Bolestně vzdechla.

„Bože můj," vydechla a zamrkala před sebe.

Vše se začalo zaostřovat, spatřila před sebou známý obličej.

„Nemáš na mě být hodný?" naklonila hlavu k rameni.

„Ty se se mnou taky dvakrát nemazlíš," zašklebil se na ní.