Dítě času

24: O půlnoci

Místností se rozléhala převážně hudba. Hope si zrovna nalévala víno do skleničky, když se jí zachvěla ruka a ona víno omylem rozlila. Rychle položila láhev na pult a povzdechla si. Znaveně přivřela oči, když jí náhle na ramena dopadly velké dlaně. Strnula a chtěla se otočit. Dlaně jí však začaly masírovat a prsty prohmatávaly přesně ty místa, kde to vážně potřebovala. Uvolnila se a vydechla.

„Vím, že to neprobíhá podle tvých představ," uslyšela hlas patřící Nickovi, „ale Apollo i Mercury mají led na potřebných místech a Lily se pustila do zřejmě zajímavého rozhovoru s Janusem. Chronos se občas připojí a všichni vypadají spokojeně. Takže jsem zbyl na tebe."

„Nicku," usmála se, „to je od tebe vážně milý víš, ale..."

„Ale?" nechápal. „No tak, můžeme se přeci spolu pobavit, ne? Když jsou bohové pro jednou mimo hru."

„Nicku," Hope se na něj otočila, ale jeho ruce zůstaly stále na jejích ramenou, „jsem zadaná. Víš, my spolu s Mercurym vážně chodíme, přestože se ti to nelíbí."

„Seš si jistá, že poslíček je ten pravý?" Arův syn k ní přistoupil. „Víš, ne že bych se nějak cítil, ale přeci jenom ti můžu poskytnout trochu větší ochranu než on."

Hope se zasmála a pevně Nicka objala. Chlapec jí sevřel v náručí a ona za jeho přítomnost byla neskutečně vděčná.

„Promiň," zahuhlala, když se od něj odtáhla, „musím si jít ještě rozbalit poslední dárek. Jaksi jsem pozapomněla na ten od Merca, když se tu strhla ta rvačka, kterou jsi ty superhrdinsky zastavil."

„Líbilo se ti to?" Nick jí znovu promnul ramena.

„Bylo to děsivý," chichtla se a proklouzla kolem něj do obýváku.

Dostala se ke gauči, na kterém seděla Lily společně s Chronem a Janusem. Všichni tři byli zabraní do hovoru a ze stoliček vedle gauče je sledovali Apollo s Mercurym.

„Nenechte se rušit," pousmála se Hope, když se natáhla pro velkou krabici, která stále ještě stála před gaučem, „jen si tohle vezmu a zase padám."

Popošla s krabicí blíž k Mercurymu, který se na ní podíval omluvným pohledem. Všimla si, že si jí prohlížel i Apollo. Bohovi slunce se pod oběma očima začínaly vybarvovat modřiny a Hope ho i částečně litovala. Pohledem se vrátila ke krabici a začala trhat papír.

Když se dostala ke kartónové krabici a z vrchu ji rozdělala, nemohla se široce neusmát. Zalovila v krabici a vytáhla z ní velkého plyšového medvěda. Rozesmála se a v očích jí zaštípaly slzy. Odsunula krabici stranou a dřepla si před Mercuryho.

„Ty seš ale blázen," šeptla a natáhla ruku, aby ho pohladila po tváři.

„Líbí se ti?" zahuhlal posel s chladivým polštářkem přitisknutým k nosu.

„Je nádherný," začervenala se.

Vzala posla za ruku, ve které svíral chladivý polštářek, a odtáhla mu jí od obličeje. Natáhla se k němu, aby ho políbila. Zlehka přitiskla rty k jeho. Pak polibek prohloubila, ale v ten moment uslyšela bolestné syknutí.

„Nos," uchechtl se Mercury, „víš, stále ještě to bolí."

„Promiň," lípla mu pusu na čelo a vstala.

Sevřela v náruči plyšového medvěda a zamířila k pokoji.

„Jen si ho dám na postel," houkla.