Dítě času

19: Zjistit pravdu

Hope odemkla svůj pokoj a potichu se vplížila dovnitř. Musela si vzít věci do školy. Našlapovala potichu ale rychle. Netušila, jestli je Nick ještě tady. Možná, že ještě spal. Venku na ni však čekal Mercury a ona ho nechtěla nechat dlouho čekat.

Proběhla do obýváku a sáhla pro svou tašku, kterou si nechala u gauče.

„Plížit se do svého vlastního pokoje není známka ničeho dobrého," ozvalo se za jejími zády.

Přivřela oči a v duchu zanadávala. Zapomněla zkontrolovat kuchyň.

„Ahoj Nicku," procedila skrz zuby nervózně.

„Čauky, Lorelaine," slyšela jeho úsměv.

Otočila se na něj a nevině se pousmála.

„Takže," ve vzduchu zakroužil lžičkou mokrou od mléka, „kdes byla celou noc?"

Hned na to si do pusy nacpal plnou lžíci müsli. Hope hladově polkla. K snídani nic neměla. Mercury jí sice nabídl, že se u něj může najíst, ale jelikož vstali pozdě a nestíhali, odmítla.

„V teple a bezpečí," zahuhlala a pevněji stiskla tašku, „musím jít."

„Bylas u poslíčka?" zeptal se, když už byla u dveří.

„Aspoň mu neříkej poslíček," zvolala kousavě, „nemá to rád."

Protáhla se dveřmi, rychle je za sebou zavřela a vyrazila ven. Mercuryho našla sedět na lavičce jen pár metrů od vchodu do koleje. Když k němu došla, natáhl k ní ruku s kelímkem, ze kterého se kouřilo.

„No to né!" Hope zatajila dech a přehodila si tašku přes rameno, aby si uvolnila ruce.

Převzala si od posla kelímek a přičichla k horké tekutině uvnitř – káva. Nadechla se, že bohovi poděkuje, když jí podal světle hnědý neprůhledný sáček. Chňapla po něm a nakoukla do něj. Našla v něm croissant a byl ještě teplý.

„Bože můj, Mercu," zhoupla se v kolenou, na tváři široký úsměv, „kdes to všechno sehnal?"

„To je tajemství," usmál se na ní.

Posadila se vedle něj a s chutí se pustila do croissantu. Upíjela k tomu kávu a slastně přivírala oči. Hltala každé sousto a spokojeně přitom mručela.

„Seš vcelku roztomilá, když máš hlad a někdo tě nakrmí," uchechtl se Mercury.

„Ticho," prskla smíchy a začervenala se.

Podívala se na něj a upila další lok kávy.

„Tak kde jsi to sehnal?" připomněla.

„Chutnalo ti to?" zajímal se.

„Moc," pokývala hlavou, „ale..."

Náhle se k ní bleskově sklonil a umlčel jí polibkem.

„Jednou tě tam vezmu," zašeptal jí do úst, „slibuju, ale už musíme do školy."

Apollo si ke rtům zvedl hrnek s kávou a napil se. Přivřel oči a vychutnal si ranní dávku kofeinu. Ještě trochu se napil a pak svůj hrnek odložil na tác, který vzal do obou rukou. Zamířil do Lilyiny ložnice. Odložil tác se snídaní na komodu a vytratil se zpátky do kuchyně. Zapomněl vzít cukřenku – co kdyby Lily sladila kávu?

Bože, takové starosti jsi nikdy neměl, syklo na něj podvědomí.

Kušuj, umlčel ho rychle.