Dítě času

10: Teorie v praxi

Mercury toho v noci moc nenaspal. O to hůř se mu vstávalo. Byl unavený, bez energie. Moc toho v posledních dnech ani nesnědl. Zakručelo mu v břiše a on se rozmrzele přetočil na bok a schoulil se do klubíčka. Když ani to nepomohlo, s rezignovaným vzdechnutím vstal. Potřeboval do sebe dostat alespoň nějaké kalorie, které by mohl během chvíle spálit.

Neměl chuť se patlat s něčím složitým. Připravil si horké kakao a do misky si nasypal čokoládové lupínky. Byl vděčný aspoň za to, a jakmile to zhltl, uslyšel hlasité zívnutí. Mrkl ke dveřím. Stál v nich rozespalý Apollo, ještě v pyžamových kalhotách.

„Vyspal ses dobře?" Mercury mu pokývl na dobré ráno.

„Šlo to," pokrčil rameny bůh slunce, „málo času."

„Máš chodit včas na pokoj," posel se pobaveně ušklíbl, „kdes zase byl?"

„To bys měl vědět," Apollo mu úšklebek opětoval, „byl jsem u Lorelaine."

Poslův úšklebek se vytratil. Nahradil ho nedůvěřivý pohled.

„Měli jsme lekci hraní na kytaru," vysvětlil Řek, „jde jí to čím dál tím víc."

„Drž se od ní dál," zahučel Mercury a vstal od stolu, „víš přeci..."

„E, e," Apollo k němu natáhl ukazovák a potřásl hlavou, „nevím, však znáš tu dohodu."

„K čertu s tebou," sykl posel.

Na věšáku popadl mikinu a oblékl si jí. Do nosu ho přitom uhodila dívčina vůně. Sklonil hlavu a přitiskl nos k mikině. Zhluboka se nadechl.

„Nehodláš zdrhnout beze mě viď?" zvolal od vedle Apollo.

„Můj ty bože," protočil oči Mercury, „tak ale pohni!"

Mercury vyčkával na chodbě. Čekal, až si Hope vezme knížky ze skříňky a on jí bude moct doprovodit ke třídě. Nemohl přehlédnout, že se k němu měla o trochu víc po včerejším odpoledni.

„Ahoj," uslyšel zachichotání a odtrhl svůj pohled od skříněk.

Stála před ním Ara. Vlasy měla volně rozpuštěné a kolem očí namalované silné černé linky. Přestože Mercury běžně odsuzoval až moc namalované dívky, Aře to slušelo.

„Ahoj," věnoval jí úsměv.

„Máš se?" o krok se k němu přiblížila.

„Jako ve škole," uculil se na ní, „sháníš mě kvůli něčemu důležitému?"

„Jo," pokývala hlavou, skousla si spodní ret a podívala se na něj skrz řasy, „nechtěl bys jít do kina?"

Mercury překvapeně pozdvihl obočí. Ještě nikdy ho dívka nepozvala do kina. Na bitevní pole možná, ale do kina ne.

„A kdy?" dostal ze sebe konečně.

„Dnes večer?" Ara na něj několikrát rychle zamrkala.

„Nemůžu, Aro, promiň," zatvářil se nevinně, „už něco mám."

Koutkem oka postřehl, že si Hope už vyzvedla své knížky. Zřejmě ho nechtěla rušit z konverzace a vydala se ke třídě sama. Mercury to však nehodlal propásnout.

„Promiň, musím jít," vyhrkl a svižným krokem vyšel za Hope, „Hope!"

„Ne!" zajíkla se Ara. „Teď s tebou mluvím já, ona počká!"