Dítě času

23: Oslava

Hope se zrovna chtěla zeptat Lily, jestli má nějaké nápady na výzdobu kolejního pokoje, když k nim náhle přiběhla neznámá dívka. Vzala Lily za ruku a něco jí rychle špitla do ucha. Lily se na Hope omluvně podívala.

„Počkej chviličku," zamumlala dřív, než jí dívka stihla odtáhnout stranou.

Hope přejel po zádech mráz. Vůbec neměla dobrý pocit z toho, co právě sledovala. Lily stála je kousíček od ní, a přestože Hope neslyšela, co jí ta holka říká, byla si na sto procent jistá, že to ví. Srdce se jí divoce rozbušilo. Chtěla se k té dvojici rozeběhnout a odtrhnout Lily od neznámé dívky dřív, než bude všechno prozrazeno, ale neudělala to. Nohy jí zkameněly a ona nedokázala udělat víc, než stát na místě a čekat.

Nemusela čekat dlouho, než se na ní Lily otočila a váhavým krokem se k ní vrátila. V obličeji výrazně pobledla a v očích se jí leskly slzy. Když k Hope došla, pokývnutím hlavy jí naznačila, že mohou pokračovat v cestě, ale Hope měla za to, že jí musí pomoci. Došli ke vstupu do kolejí, když Hope poprvé Lily zatarasila cestu.

„Lily, jsi v pořádku?" zeptala se pobledlé blondýnky.

Ta na odpověď jen kývla a vykouzlila alespoň malý úsměv. Hope odemkla dveře a vzala Lily nahoru do svého pokoje. Cestou jí dívka navrhla hned několik variant, jak mohou skromný pokoj připravit na tak velkolepou oslavu a Hope nevěděla, který z nich si má vybrat. Částečně to bylo zaviněno i překvapením, že jí Lily vůbec něco navrhla. Očekávala, že blondýnka zůstane potichu už po zbytek dne.

Když Hope přehodila přes stůl pěkný proužkovaný ubrus a Lily na něj postavila vázu připravenou pro kytici, která by mohla být potenciálním dárek, Hope neuniklo, jak se blondýnka zachytila okraje stolu. Trochu přitom shrnula ubrus, a když Hope postřehla, že dívka potlačuje slzy, nemohla se znovu nezeptat.

„Lily, tak co se stalo?" uniklo jí ze rtů až trochu moc zoufale.

Blondýnka na ní vzhlédla zarudlýma očima a pokusila se pozvednout koutky rtů v úsměvu. Když se místo toho rozplakala, rychle hlavu zase sklonila.

„Do prdele," slyšela Hope tlumeně, „to se přeci nemohlo stát, nebo ano?"

„Co?" Hope k ní udělala pár kroků a vzala jí kolem ramen. „Co se nemohlo stát?"

Připadalo jí ironické ptát se na otázky, na které už dopředu znala odpověď. Nevěděla, jestli to bolí víc ji nebo Lily. Ten fakt, že se Apollo zapletl s Arou, byl nesnesitelný. Pokaždé, když si to vybavila, začaly jí pálit dlaně.

Hope pomohla Lily dojít k sedačce a posadit se. Vnímala, jak se blondýnka chvěla a tělem jí škubal každičký tichý vzlyk. Hope jí konejšivě hladila po zádech a bezmocně se dívala na uplakané děvče, které momentálně působilo jako malá ztracená holčička.

„Lily," zašeptala do ticha prolamovaného vzlyky, „pověz, co se stalo."

„Apollo," vzlykla dívka a podívala se Hope do očí.

Ten pohled mluvil za vše. Hope si byla jistá, že i kdyby pravdu nevěděla už dopředu, dokázala by jí z toho jediného srdcervoucího pohledu vyčíst. Natáhla se pro Lilyinu ruku a pevně jí sevřela. Přesně v ten moment se dívka hlasitě rozplakala.

„Jak jsem mohla být tak blbá?" zavzlykala. „Jak jsem si mohla myslet, že by mě mohl doopravdy milovat?"

„Lily," šeptla Hope, ale netušila, co má říct dál, „já..."

„Proč se to vůbec stalo? Nechápu, že jsem od něj neutekla hned v tom parku. Moc dobře jsem věděla, co je zač," dívčin hlas se změnil v nenávistný, „je přesně takový, jak ho všechny holky popisují. D..."