Dítě času

29: Ty, já a ti ostatní

Hope se zvedl žaludek. Teleportace byla nečekaná. Mercury jí prostě jen pevněji stiskl ruku a zing! Náhle se ocitla v povědomé místnosti. Když se vzpamatovala z šoku, poznala svůj obývák.

„Proč tohle děláš?" vytrhla se Mercurymu a couvla od něj.

„Promiň, chtěl jsem co nejrychleji někam do soukromí," povzdychl si.

„Proč? Co tak hoří?" nechápala.

Mlčky se na ni díval. Prohlížel si jí, jako kdyby byla nějaké zvířátko. Když nějakou dobu nic neřekl, Hope začalo divoce bít srdce. Cítila, jak se jí energie začínala z hrudníku přelívat do rukou.

„Vlastně je to prkotina," uhnul jí pohledem.

„Prkotina?" vybuchla a její hlas se rozlehl místností. „Ty mě odtáhneš pryč kvůli prkotině?! Mercu víš, jak dlouho jsem s Janusem nemluvila? Víš to vůbec? Pochybuju, že ano... A ty tam prostě jen vkráčíš s tím, že se něco děje a já ti na to hned skočím."

„Laine, uklidni se," udělal k ní krok, „měl jsem určitý důvod, proč jsem tě potřeboval vidět. Jen mě mrzí, že je to strašně sobecký důvod."

„To to teda je sobecký!" vykřikla.

Prudce přitom rozmáchla rukama a z prstů jí vystřelilo několik menších blesků. Polekaně vyjekla a několik kroků couvla vzad.

„Lorelaine, prosím," naléhal, „povím ti ten důvod, pokud se uklidníš."

Hope se podívala na své ruce a pak na něj. Celé její tělo rázem zaplavil strach a panika. Rychle si založila ruce na prsou a horlivě potřásla hlavou. Nechtěla mu ublížit.

„Jdi pryč," vyhrkla.

„Nikam nejdu," zamítl Mercury, „podej mi ruku."

„Ne," vběhla do svého pokoje a žuchla na postel.

Do očí se jí nahrnuly slzy.

K čemu jsou všechny ty tréninky?! K čemu....

„Nebojím se tě," posel se pozastavil ve dveřích do pokoje, „a nikdy nebudu, kdy už to pochopíš? Tyhle ty tvoje občasné výbuchy jsou vcelku neškodné."

„Neškodné?" popotáhla. „Mohlo by tě to..."

Náhle se objevil před ní. Seděl u ní na posteli, ke rtům jí tiskl prsty a koutky rtů měl pozdvižené v úsměvu.

„Myslíš, že už s tebou můžu normálně mluvit?" naklonil hlavu k rameni.

„Nejspíš už ano," začervenala se a posunula se na posteli dál, aby mu udělala víc prostoru, „jen ti nechci ublížit, já..."

„Apollo mi ráno něco prozradil," přerušil jí.

Hope na něj překvapeně zamrkala a zpozorněla.

„Co ti prozradil?" zajímala se.

„Bylo to tak mezi řečí, ale v tvé souvislosti tam padlo jméno Aaron," Mercury se k ní posunul blíž a pohladil jí po vlasech, „jen mě zajímalo, kdo..."

„Je to jen kamarád," šeptla, „seznámili jsme se v knihovně. Občas spolu prohodíme nějaké slovo."

Odmlčela se a podívala se stranou. Tváře jí hořely, když se na posla znovu podívala: „Vážně jsi mě kvůli tomuhle odvedl od Januse?"

„Bál jsem se o tebe," sklonil se k ní a otřel nos o její, „copak já vím, co se kolem tebe motá za chlapy?"

„Žárlil jsi," uchechtla se, „prostě a jednoduše jsi žárlil."