Dítě času

30: Zlo se neptá, zlo činí

Janus nečekal, že bude první, kdo se s ním vážně setká tváří v tvář. Vlastně by docela ocenil, kdyby mu všichni dali pokoj. Zrovna se vracel z bitvy. Sotva šel. Jeho energie byla na tak nízké hranici, že by mohl každou chvíli ztratit vědomí. Když přišel ke svému domu a podíval se do modrých očí, které znal, ale nepatřily Hope, pozastavil se. O krok couvl a chytil se za hlavu.

„Fajn, takže už jsem asi zkolaboval a jsem v nějakém snu, či co?" potřásl hlavou. „Protože tak to přeci funguje u Hope. Ale proč jsme..."

„Není to sen," přerušil ho hluboký hlas, „i když jsem se o to vážně dlouho snažil."

„Tak proč seš tady?" nechápal Janus. „Proč mluvíš se mnou a ne s ní?"

„S ní dokážu stále komunikovat sny," vysvětlil návštěvník, „s tebou je to horší, nedokážu se ti tak snadno dostat do hlavy, víš? A cestování mezi pantheony je přeci jen jednodušší... No ale, musím s tebou mluvit, Janusi."

„Takže Chaac," založil si ruce na prsou bůh portálů, „sám velký bůh deště a blesku. Prostě si sem jen přijdeš, že se mnou nutně potřebuješ mluvit? Je tu úplně někdo jiný, kdo s tebou vážně potřebuje mluvit."

„Ona už se mnou mluvila," zamručel Chaac, „ale už bys to dávno věděl, kdybys mlčel. Mluvil jsem s ní nedávno. Má potíže, ale nemůže ti to říct přímo."

„Jaké potíže?" strnul Janus. „Co se děje? Proč nepřišla sama?"

„Vida, konečně jsi mi začal věnovat pozornost," uchechtl se Chaac.

„Mohl bys mluvit, prosím?" naléhal Říman. „Hope mi vždycky všechno říkala. Pokud mi to nemůže říct, pak to bude něco vážně..."

„Hádes s ní má své plány," přerušil ho mayský bůh, „Hádes, syn Lokiho, Thanatos. Nevím, kdo všechno v té bandě je, ale oni jí ublíží, Janusi. Řekli jí, že jí pomůžou zbavit se přebytečné energie, aby nikomu ve svém okolí neublížila. Oni jí tu energii vezmou všechnu. Bude z ní obyčejná smrtelnice, nic víc. O co hůř, Hádes tu energii využije k pohánění nějakého stroje. Hope říkala, že prý je neškodný, ale o tom vážně pochybuji. Mám dojem, že Diův bratr hodlá osvobodit titány."

Janus na druhého boha zíral v ohromení a šoku. Všechny ty informace se mu motaly v hlavě. Přemýšlel na co se soustředit dřív, ale nakonec si to uvědomil všechno najednou.

„Musíme jí pomoct," vyhrkl, „víš, kdy se to všechno stane?"

„Ne přesně," zavrtěl hlavou Chaac, „ale mám dojem, že už jsem vyplýtval strašně moc času tím, že jsem se s tebou chtěl spojit. Nejspíš nám zbývají hodiny."

Apollo se střetl se svým bratrem u dveří do pokoje. Nervózně po sobě střelili pohledy a bůh slunce odemkl dveře. Vpustil svého mladšího bratra dovnitř a dveře za sebou zabouchl.

Bože tohle působí tak hloupě! Oba dva víme, kde jsme přes noc byli a stejně se na sebe díváme, jako kdybychom provedli něco strašně trapného...

„Fajn, takže, co víkend?" odkašlal si Apollo, když si začal v rychlosti balit věci do školy.

„Jo v pohodě, no..." Mercury se náhle odmlčel a uchechtl se, „proč tohle děláme, co? Odkdy to je takové? Vždycky jsme přeci věděli, kde jsme, proč a co nejspíš děláme."

„Nevím, asi jsme prostě oba moc zahledění do našich protějšků, než abychom... Vyrostli jsme, to je přeci znát," Řek si přes rameno zavěsil tašku a založil si ruce na prsou, „fajn, jdeš do školy? Nebo i na to už máme trochu jiný pohled?"