Dítě času

31: Obětovat se

Janus těkal pohledem po všem přítomných. Chaac, Apollo, Mercury a Nick. Všichni čtyři na něj upínali pohledy. Jeden váhavější než ten druhý.

„Takže, ještě jednou prosím," ozval se Apollo nedůvěřivě, „jaká, že je šance, že se tam dostaneme v bezpečí skrz ten tvůj portál, Janusi?"

„Nejde o bezpečí," potřásl hlavou bůh portálů, „dostaneme se tam v bezpečí. To vím jistě. Problém je s místem. Nevím přesně, kam se dostaneme. To je ten problém."

„Do toho," přešlápl nervózně Mercury, „dostaň nás tam. Hned teď."

„Šílíš?" zajíkl se Apollo a strčil do něj ramenem. „Copak už ti láska fakt totálně vymazala mozek? Jdeš do podsvětí! Hádes je tam pánem, ne ty."

„Hádes si může být pánem, kde chce," zamručel posel, „ale pokud hodlá ublížit mojí Hope, půjdu kamkoli. Navíc... Mám plán."

„Plán čeho?" zajímal se Chaac. „Plán podsvětí? Netušil jsem, že něco takového je."

„Ha, vtipné," uchechtl se Mercury, „mám plán jak se v podsvětí zorientovat. Janusi, dokázal by ses aspoň teleportovat co nejblíž středu podsvětí? Co nejblíž místu, kde má Hádes svůj trůn a kde zřejmě drží Hope s Lily?"

„Lily," zamumlal Apollo a podíval se stranou.

Snad se i začervenal, nebylo to poznat. Evidentní však bylo, že se styděl za svou předchozí reakci. Janus se podíval na posla a přemýšlel, jak mu odpovědět. Poprvé za všechny ty dny byl rád, že ho má na své straně. Konečně v něm viděl někoho, kdo si Hope vážně cení.

Musí tu být způsob, jak to odhadnout...

„Tapiserie," vyhrkl náhle Nick.

Všichni na něj upřeli pohledy. Arův syn se začervenal a několikrát naprázdno pootevřel rty, než znovu promluvil.

„Chci říct," zakoktal, „Hádes se rád o svoje království stará. Chce, aby to vypadalo dobře. Takže od trůnu vede několik chodeb, které jsou vlastně komplexem pokojů. Nikdo nechápe, proč má pokoje pro návštěvy, ale..."

Chlapec se uchechtl a znovu zvážněl: „Zpátky k tématu. Ty chodby jsou vytapetované."

„Ano, vím," pokývl hlavou Janus, „viděl jsem ty tapiserie. Avšak jednou jedinkrát, kdy jsem v podsvětí byl. Je tomu už vážně dlouho..."

„To zvládneš, Janusi," povzbudil ho Mercury, „jen si prostě vybav tu chodbu..."

Byla tam zima. Apollo se objal pažemi a potlačil zadrkotání zuby. Rozhlédl se okolo sebe, ale neviděl nic kromě nekonečné chodby, tmavě vytapetované, osvětlené starými svícny.

„Fajn, takže..." bůh slunce pozdvihl obočí, „co teď? Bráško, myslím, že jsi říkal, že máš nápad."

„Mám nápad," kývl Mercury a nervózně se ohlédl, „ale nevím, jestli ho dokážu dokonale."

„Bože," vydechl Apollo a vjel si prsty do vlasů, „co je to za kravinu, co?"

„Hlavní místnost tohohle labyrintu," začal vysvětlovat Mercury, „hlídá takové roztomilé tříhlavé psisko. Kerberos se jmenuje. Pokud zavyješ správným tónem, odpoví ti, aniž by si myslel, že jsme vetřelci. Problém je, že nevím, jaký je ten tón."

„A s tím jsi nás sem tahal?" sykl Řek. „Děláš si srandu, poslíčku? To je absurdní."

„Není to tak špatný nápad," poznamenal Nick, „je to docela logické..."