Dítě času

8: Škola hrou

Hope se probudila poměrně vyspalá. Když se dostala z pokoje do obýváku, Mercury už tam nebyl. Znepokojeně si prohrábla prsty vlasy a pootočila se na druhou ložnici, jejíž dveře se právě otevřely. Nick z nich vyšel celý rozespalý a hlasitě zívl.

„Tys ho vyhnal?" zeptala se ho Hope podezřívavě.

„Cože? Já?" Nick na ní překvapeně zamrkal. „Ani nevím, kdy jste šli spát."

Hope si povzdychla: „Nemusel ses hned tak vypařit."

„Proč, dělo se tu něco o čem bych měl vědět?" protáhl si ruce a prošel kolem ní do kuchyně.

„Ne," potřásla hlavou.

Připojila se k němu při snídani a rychle zhltla svojí porci. Přitom přemýšlela, proč Mercury tak pospíchal. Včera to vypadalo, že by byl nejradši, kdyby mohl zastavit čas a zůstat s ní o něco déle. Zamyšleně si prohlížela lžičku ponořenou v čaji. Nick jí něco říkal, ale ona ho nevnímala.

„Ježíš, na koho z těch dvou myslíš?" prskl Nick. „Na Apolla nebo Merca?"

Hope sebou při vyslovení těch jmen trhla a zamračila se.

„Proč bych měla myslet na Apolla?" zamručela.

„Dal ti přeci tu tvojí vysněnou kytaru," připomněl jí.

„Tak si jí klidně může zase odnést," zavrčela.

Vzpomněla si, co jí včera Mercury řekl. Že si Apollo přivedl na pokoj nějakou slečnu.

Jak jsem mohla být tak naivní a vážně si myslet, že to byl dárek... z lásky?!

Když jí to řekl, měla chuť kytaru zahodit nebo minimálně rozbít. Místo toho si jí láskyplně přitiskla k sobě a tiše na ní hrála. Dala si za cíl se na ní naučit, s božskou pomocí nebo klidně i bez ní. Nepotřebovala Apolla, aby na ten nástroj uměla hrát. Potřebovala pouze čas a...

... a učitele.

Hope si povzdychla a vstala od stolu. Zamířila rovnou k věšáku a oblékla si svetr. Popadla svojí malou kabelku a natáhla ruku ke klice.

„Hej, hej," houkl na ní Nick, „ty na mě nepočkáš?"

„A jak dlouho ti to zabere?" mrkla na něj.

„Zdržuju tě?" zatvářil se dotčeně. „To vážně tak pospícháš za poslíčkem, že nemůžeš pár minut vydržet?"

„Ježíš," protočila oči a trhnutím otevřela dveře, „trhni si, Nicku!"

Mercury se zády opíral o zeď vedle školních skříněk a pohledem popoháněl ručičku velkých nástěnných hodin. Hope by měla přijít každou chvíli. Potřeboval se jí omluvit, že odešel dřív, než se stihla probudit. Netušil přesně, za co by se měl omlouvat. Vždyť ho přeci včera večer vyháněla, ale nechala ho u nich přespat. Poskytla mu přístřeší a on jí za to byl vděčný.

Tak proč jsem šel? Co jí mám říct? Že jsem si potřeboval urovnat myšlenky? Bude si myslet, že o ní pochybuju. Že jsem se potřeboval stavit ještě na pokoji? To by možná vyšlo.

Když odtrhl pohled od hodin a zadíval se do chodby, uviděl přicházet Apolla. Vedle něj kráčely dvě moc sympaticky vypadající slečny. Ta jedna byla Teres, poznával jí ze včera. Měla blond vlasy, krásné modré oči. Na první pohled dcera Aphrodité. Tu druhou dívku neznal.