Dítě času

11: Přiznat si pravdu

Janus nevěděl, co má dělat dřív. Když mu Apollo přinesl Hope, netušil, jestli mu má děkovat, nebo se na něj rozkřiknout. Hope byla v bezvědomí. Na boku měla velkou ránu, skrz kterou bylo vidět. Mohlo ji způsobit kopí, nebo cokoli podobně ostrého. Tváře měla dívka vlhké. Janus by řekl, že plakala, kdyby nebyla mokrá celá. Z oblečení jí kapalo, vlasy měla vlhké, zvlněné víc než obvykle.

Bůh slunce od něj stál skoro dva metry a i na tu vzdálenost Janus cítil horko, které z něj sálalo. Snažil se dívku zahřát, aby snad nenastydla.

„Co se stalo?" dostal ze sebe konečně bůh portálů.

„Prosím, potřebuje pomoct," potřásl hlavou Apollo, „nejdřív léčení, pak mluvení."

Janus si povzdychl. Tušil však, že chlapec má pravdu. Pustil ho dál a navigoval ho do dívčiny ložnice. Bůh slunce položil Hope na postel a hrnul se zpátky ke dveřím.

„Kam jdeš? Budu potřebovat pomoct," Janus ho chytl za paži.

„Hned jsem zpátky," uklidnil ho Apollo, „přivedu Aphrodité. Pomůže ti."

Janus ho pustil jen nerad. Přinesl si do ložnice ručníky a teplou vodu. Máčel v ní měkké ručníky a přikládal je dívce k ráně. Mezitím přiložil jeden ručník i dívce na čelo.

„Dítě moje," zašeptal Janus, kdyby mohl, plakal by, „vydrž. Bude to dobré."

V pokoji se výrazně oteplilo, když se Apollo vrátil. Přivedl s sebou Aphrodité, přesně jak slíbil. Bohyně lásky byla znalá i jiným lektvarům, než jen těm láskyplným. Při pohledu na dívku pobledla a pohledem střelila po Janusovi.

„Co se jí stalo?" zeptala se a sedla si vedle dívky na postel.

„Přišla za námi na bojiště," začal vysvětlovat Apollo, „vůbec nevím, jak se tam dostala. Musela nějak projít portálem, ještě dřív, než se za námi zavřel. Zatoulala se do džungle. Možná, že hledala Mercuryho."

„Mercuryho?!" přerušil ho ostře Janus.

„Měli mezi sebou jakési nesrovnalosti," odkašlal si bůh slunce a pokračoval ve vyprávění, „ale zpět k věci. Nešťastnou náhodou narazila na Fenrira. Pak se tam přimotal i Mercury a pokusil se jí ochránit. Jenže tam přišel Ymir a..."

„Apollo," utnula ho Aphrodité rázně, „co jí to udělalo?"

„Ledový osten," odpověděl v krátkosti Řek.

Bohyně lásky pokývla hlavou a z taštičky u pasu vytáhla malou lahvičku. Otevřela jí a něco málo látky si nanesla na dlaň. Rozmazala látku okolo dívčina zranění. Pak vytáhla jinou ampulku.

„Pomoz mi," špitla k Apollovi.

Těsně potom, co to řekla, se z úst dívky ozvalo zamručení.

„Je při vědomí?" překvapilo Januse.

„Částečně," potvrdila Aphrodité a střelila pohledem po bohu slunce, „tak co bude?"

Chlapec opatrně nadzvedl Hope hlavu a bohyně lásky jí obsah ampulky vylila do úst. Dívka polkla a Apollo jí položil hlavu zpátky na polštář. Během pár vteřin nabraly dívčiny tváře tu správnou barvu.

„Cos jí to dala?" zajímal se bůh portálů.

„To není podstatné," zavrtěla hlavou Řekyně, „odvedl si dobrou práci, Janusi. Ty ručníky byly namístě. Jelikož byla rána způsobená ledem, voda pomohla, aby rána nezačala mokvat. Nanesla jsem jí na ránu lektvar z léčivých bylin. Nechám ti ho tu. Ráno, v poledne a večer ho jí na tu ránu nanes, ale jen trošičku. Teplý obklad na čele nechej. Dokud se nezačne rána hojit, smí jen pít."