Dítě času

22: Něco je ve vzduchu

Apollo se pomalu probouzel. Oči se mu otvírat nechtěly, strašně ho bolela hlava. Zavrtěl se a přetočil se na bok. Pod nosem ho zašimraly něčí vlasy. Zamrkal a podíval se do tváře černovlasé dívky. Byla mu povědomá, ale v uších mu hvízdalo moc hlasitě na to, aby si vzpomněl, odkud nebo jak se vůbec jmenuje.

Náhle se děvče pohnulo a otočilo se k němu čelem. Víčka se jí zachvěla a během okamžiku se bůh slunce podíval do tmavých očí, ve kterých se ďábelsky jiskřilo. Teprve podle nich a podle úsměvu, který se objevil na dívčině tváři, ji poznal. Pevně stiskl rty k sobě, aby hlasitě zoufale nezasténal.

Do hajzlu! Jak jsem se sem dostal?!

„Dobré ráno, fešáku," šeptla a natáhla ruku, aby mu pocuchala vlasy.

„Ahoj, Aro," bylo ho sotva slyšet.

„Pamatuješ si moje jméno," zachichotala se, „bezva."

„Sotva," protočil oči, „znám ho už dlouho."

„Ach tak," skousla si spodní ret, „Mercury se zmínil?"

„Zmínil?" uchechtl se. „To má od zmiňování daleko."

„Skládal o mě básně?" posunula se blíž k němu a pohladila ho po hrudníku.

„To sotva," odfrkl si, „navíc na to nemá ani talent."

„Ale ty máš," usmála se roztomile.

„Na to zapomeň, Aro," zavrtěl hlavou a vyhrabal se z pod deky, „tohle nemá budoucnost."

Dívka na něj upřela svoje oči a Apollo přesně věděl, co bude následovat. Připravil se na to. Ara se rychle vymrštila z postele směrem k němu. Zachytil jí, když se na něj snažila vyskočit. Popadl jí za ruce a pevně jí je sevřel. Arachnina dcera sebou zazmítala a vztekle vyjekla.

„Ne!" vykřikla. „Nenechám tě jen tak odejít."

„Ale necháš," zasmál se, „na mě tohle neplatí, holka. Navíc, já už svou vyvolenou mám."

„Jenže jsi spal se mnou!" vyprskla a pohodila hlavou, aby si zpřed obličeje odstranila vlasy, které jí tam spadaly. „Strávil jsi noc se mnou, ne s ní!"

Bůh strnul, ale sevření dívčiných rukou nepovolil.

To nemůže být pravda. Nepamatuju si to. Ne! Určitě jsme spolu nespali. Nemohli jsme.

„Ale," Ara udělala krok k němu a našpulila rty, „ty si to nepamatuješ?"

„I kdyby ne," vzpamatoval se, „nic to nemění na faktu, že mezi námi nic nebude."

„Snad si ale nemyslíš, že ti to jen tak projde," zasyčela.

„Drž se ode mě dál, Aro!" narovnal se a jeho hlas zapůsobil varovně. „Víš, že po mém boku stojí Lorelaine."

„Ta potvora ještě ani neví, co dělá," rozesmála se dívka, „myslíš si, že to nevidím? Poznám to, když se jí podívám do očí. Je napůl šílená už teď a to se její dar neprojevil naplno. Je to docela srandovní sledovat, jak se z ní pomalu stává blázen."

„Blázen dost silný na to, aby tě zabil," namítl.

Pustil její ruce a rychle po pokoji posbíral svoje oblečení. Navlékl ho na sebe a vydal se ke dveřím. Ara se ho během toho ani nedotkla. Sotva dýchala po těch slovech, které před chvílí vyslovil. Zřejmě nad nimi stále ještě uvažovala. Když se bůh dostal ke dveřím a otevřel je, uslyšel za sebou dívčin hlas.