Dítě času

20: Co se to se mnou děje?

Hope stála na baseballovém hřišti. V rukou svírala pálku a do čela měla typicky naraženou čepici s kšiltem. Přestože právě vypadala, jako by byla pro ten sport přímo stvořená, neměla ho nijak zvlášť v lásce. Obzvlášť dnes ne. Díky absenci některých profesorů se stalo, že se dívala do očí Ary. Ta pavoučí potvora se na ní sladce usmívala a Hope vnímala horko, které se jí začalo vytvářet v hrudníku a přelévalo se do rukou.

„Lorelaine, jsi v pořádku?" uslyšela vedle sebe a trhla sebou.

Dívka se pootočila po hlase a podívala na holku, která na ní před chvílí promluvila. Měla blond vlasy a přátelsky se na ní pousmála. Hope jí přikývla na odpověď, přestože neměla tušení, co je zač. Pak se její pohled přemístil na tribuny. Hledala ho jen chvíli, pak ho pohledem konečně našla. Díval se na ni. Mercury seděl na sedadle v prostřední řadě tribuny. Zamával jí a ona se musela usmát. Zamrkala před sebe a pálku sevřela pevněji.

První míček minula. Bylo to těsné, pálka o něj škrtla. Zhluboka se nadechla, promnula pálku prsty a přešlápla na místě. Zabodla se pohledem do Ary. Čerpala z té dívky jakousi energii. Ta zmije se na ní usmívala a něco rty naznačovala. Pak se podívala na tribunu, kde seděl Mercury, a ušklíbla se. Z palců a ukazováků vytvořila srdíčko a zadívala se přitom na Hope.

„Je můj," naznačila rty.

Hope stiskla rty k sobě a potlačila hlasitou odpověď. Chtělo se jí křičet. Dlaně jí hořely. Ta mrcha mu ublížila. Způsobila mu bolest, kterou si Hope radši nepředstavovala, a teď si ho ještě nárokovala. Dívka ucítila škubnutí někde uprostřed hrudníku poblíž srdce. To v ní, to nové, se opět dožadovalo pozornosti a chtělo jí vést.

Stiskla zuby k sobě a zaostřila na míček, který proti ní mrštila nadhazovačka. Napřáhla se a švihla. Znovu minula. Zlostně zavrčela a udeřila pálkou do země. Z prstů jí přitom vylétlo několik jiskřiček. Byla na pokraji zhroucení, na pokraji dalšího výbuchu.

„Lorelaine!" uslyšela za sebou.

To křičel Mercury. Vytušila, že ví, co se s ní děje. Chtěla se k němu rozeběhnout, ale netušila, jestli by mu neublížila. Napnula svaly v rukou a zhluboka se nadechla. V tom jí k uším dolehl hlasitý smích černovlasé pavoučí dívky.

„Lorelaine, jsi v pořádku?" to byla ta blondýnka.

Ne! Nejsem v pořádku!

Nebe nad její hlavou se zatáhlo. Bylo to jako by slunce zapadlo a nastala noc. Černé mraky zhoustly a někde v dáli nebe zlověstně zabručelo. Hope přerývavě dýchala. Silně tiskla pálku. Dlaně měla zpocené a pálka jí prokluzovala. Vnitřně hořela. Jediné co vnímala, byl smích, Ařin smích. Napřáhla se. Tentokrát si byla jistá, že nemine. Věděla však, že s odpalem přijde i něco dalšího.

Trefila se pálkou přesně. Když se míček od pálky odrazil, hlasitě zahřměl první hrom. Strhla se průtrž. Hope to však nevnímala. Vyběhla k první metě. Běžela rychle. K uším jí doléhal hřmot hromů. Všude kolem to jen svítilo blesky. Dívka běžela dál. Půda pod ní měkla. Z hlíny se stalo bláto, ale jí to bylo jedno. Zahlédla Aru. Pohledy dvou polobohyní se střetly. Hope se zhluboka nadechla a přesně v ten moment dopadl jeden z blesků těsně vedle Ary. Dcera Arachné vyjekla a uskočila. Hope běžela dál, dokud mohla. Běžela, dokud jí někdo nesrazil na zem. Byla to Ara.

Hope na chvíli nemohla dýchat. Na tu chvíli, kdy dopadla na zem. Pak se zhluboka nadechla a podívala se Aře do očí.