Dítě času

16: Nic není jako dřív

Hope necítila skoro nic. Nemohla pokrčit prsty na rukou, ani na nohou. Nemohla končetinami pohnout. Jediné, co vnímala, bylo nádherné teplo. Rozlévalo se jí celým tělem. Bylo tak moc příjemné, možná až moc.

Před očima se jí honilo neskutečně moc myšlenek. Viděla před sebou samu sebe, jak omdlévá. Viděla se bledá, s modrými rty, od nosu jí ucházely obláčky bílého kouře, když vydechovala nosem. Pak ale byla už jen tma. V hlavě slyšela jakési zvuky, které nedokázala definovat. Znělo to jako vrčení, chrčení, řinkot zbraní.

Zhluboka se nadechla. Zabolely jí z toho plíce. Bylo to, jako by byly pokryté tenkou vrstvičkou ledu, která právě teď praskla. Bolestně vzdechla a pokusila se otevřít oči. Snad měla řasy slepené k sobě, pokryté jinovatkou. Šlo to ztěžka. Nejprve viděla jen světlo, bílo. K uším jí dolehlo jakési huhlání, které se pomalu ale jistě zostřovalo do hlasů.

„Hope, slyšíš mě?" znělo to starostlivě.

„Lorelaine," někdo jí pohladil po vlasech, cítila lehký polibek na čelo.

Několikrát zamrkala, oči si už světlu přivykaly. Tu místnost nepoznávala. Ke stěnám byly přidělány svícny, které osvětlovaly pokoj. Byla vymalovaná světlounce žlutou barvou.

Hope svraštěla obočí a lehce zaklonila hlavu. Podívala se do zelených očí, které poznávala. Pousmála se, ale její úsměv ihned nahradil nejistý výraz.

„Apollo," zachraplala, „kde... Kde to jsem?"

V krku měla sucho. Drásalo jí každé slovo, které se pokusila říct.

„V Asgardu," odpověděl jí s úsměvem.

Vlasy měl trochu rozcuchané, ale vypadal stále úžasně.

„V Asgardu?" Hope si odkašlala a pomalu se posadila, „pít, prosím, pít."

„Na," uslyšela vedle sebe.

Srdce se jí rozbušilo, když ten hlas poznala. Vzhlédla, aby se podívala do oříškových očí. Byly úplně jiné, než ty Apollovi. Nadechla se, že vysloví poslovo jméno, když se náhle otevřely dveře do pokoje. Objevil se v nich svalnatý chlap s tmavými vlasy, které mu dopadaly na ramena. Po jeho boku šla dívka s blond vlasy.

„Ah, už je vzhůru," chlap se pozastavil ve dveřích, ale dívka pokračovala v chůzi.

„Výborně, jen výborně," přisedla si k ní na postel.

Hope nevěděla, na koho se má dívat dřív. Těkala pohledem po tolika tvářích. Nejvíc jí asi zaujala ona dívka, tu neznala vůbec, netušila, o koho jde. Pak tu byl Mercury. Srdce se jí vždycky rozbušilo o trochu víc, když se na něj podívala. Na konec zbýval ten chlap ve dveřích. Při pohledu na něj se jí úzkostně svíral hrudník. Tušila, o koho jde. Nejspíš to byl Thor, severský bůh hromu.

„Jsem v severském pantheonu," dostala ze sebe po dlouhé odmlce.

„Ano, to jsi," usmála se na ni dívka, „doufám, že ti chlapci neubližovali."

Střelila pohledem na Apolla a Mercuryho. Hope se pootočila na boha slunce. Ještě stále jí objímal a ona si uvědomila, jak by to mohlo vypadat. Začervenala se a trochu se od něj posunula. Ztratila tím tak zdroj tepla, ale cítila se pohodlněji.

„Ne," zahuhlala, „neubližovali."

„Jak je ti?" dívka se dotkla jejího čela a pousmála se, „vypadáš dobře."