Zlé rány [Drarry] ✓

1. kapitola: Červenovlásek

Předem bych chtěla jen říct, že děkuji všem za podporu, kterou mi dáváte. Moc si toho vážím. Přeji vám, ať si tuto 1. kapitolu užijete. 

Pohled Harryho:

„Omlouvám se, Harry, netuším, jak se to mohlo stát!" řekla hystericky Hermiona a snažila se mě nějakým způsobem zbavit nepovedeného kouzla.

Právě jsme měli hodinu lektvarů a moje nejlepší kamarádka přidala do kotlíku omylem hadí jed, místo netopýřích drápků. Vůbec nevím, co se s ní děje. Ale teď zpátky ke mně. Samozřejmě, že to mělo za následek menší výbuch, ale to by bylo to nejmenší. Díky tomu zpropadenému slizu, či co, to mělo za následek, že se mé vlasy změnily z tmavě černých na červenou.

Všem kolem to přišlo ohromně vtipné. Smáli se dokonce i Neville s Seamusem a to už je co říct.

„Zbav mě toho." Řekl jsem a náhle jsem zaregistroval, jak se k nám blíží profesor Snape se svým nic neříkajícím výrazem.

„Co se tu krucinál stalo?!" řekl podrážděně. „Neumíte správně namíchat přísady, slečno Grangerová?!" Hermiona sklopila zrak a smutně se podívala na špičky svých bot.

„Ona za nic nemůže, pane profesore." Řekl jsem a upravil si své ‚čerstvě obarvené vlasy'.

„Sledoval jsem vaši lavici celou hodinu při práci, pane Pottere, tohle není jediná chyba, kterou slečna Grangerová udělala." Zákeřně se usmál a mě ihned bylo jasné, co přijde. „Vy za nic nemůžete, pane Pottere, ale tady slečna si odpracuje školní trest za neschopnost při práci s Vábivým lektvarem." Podíval se na Hermionu. „Přesně v šest hodin se budete hlásit v druhém patře pod schody, kde na vás bude čekat pan Filch a podle mých pokynů vám uloží školní trest. Být vámi, tak si na dnešek nic neplánuji. A příště se raději soustřeďte na hodinu, než abyste koukala, kde co létá. A teď zpět do práce!" dodal poslední větu a odešel zpátky za svou katedru. Všichni se po nás dívali a někteří se velice viditelně usmívali.

„Zruš to kouzlo Hermiono." Řekl jsem šeptem a zhluboka vydechl. „Takhle mě nesmí nikdo vidět a už vůbec ne Draco. Rozumíš?" opět jsem zašeptal.

„Ale já nevím, jak to vrátit zpět. Neznám kouzlo." Pošeptala mi nazpět. Chtěl jsem ještě něco namítnout, ale přerušil mě hlas našeho profesora.

„Zítra se u mne stavte a já vám dám na ty vlasy obnovující lektvar." Ulevilo se mi.

„Ale pane profesore, proč mi ho nedáte už dnes?" zeptal jsem se přiškrceně.

„Protože jste měl slečnu Grangerovou hlídat, aby nedělala zbytečné chyby. Berte to jako svůj vlastní malý trest. Nebo to také můžu udělat tak, že vám dám lektvar teď, ale odpracujete si celý týden s panem školníkem. Vyberte si." Sklopil jsem hlavu a zadíval se na dno svého kotlíku. „Já si to myslel." Dodal a opět se vrátil k opravování písemek.

„Omlouvám se, Harry." Řekla ještě Hermiona. „Vážně mě to moc mrzí." Ještě dodala a vrátila se k opravování našeho nepovedeného experimentu.

Po hodině s profesorem Snapem jsme s Hermionou a Ronem vyšli ze třídy. Ihned jsem si všiml, jak se na mě všichni culí a ukazují si. Celý jsem zrudl a spolu se svými přáteli jsme přidali do kroku.

„Pěkný vlasy!"

„Vypadáš směšně."

„Frajer!"

„Vypadáš hůř než bazilišek." Všichni na mě cestou pokřikovali a já už to nevydržel a rozběhl se do další chodby. Nechal jsem Rona s Hermionou za sebou a nebral na vědomí posměšné obličeje.