Zlé rány [Drarry] ✓

22. kapitola: Útok na Malfoy Manor

Pohled Harryho:

Konečně bylo vše připraveno. Kolem páté hodiny večer se na hrad dostavily slíbené posily. Probrali jsme s nimi taktiku boje a domluvili se, kdo bude v jaké vlně. Většina bystrozorů bude v první a pár dalších v druhé.

Kolem šesté hodiny jsme se všichni přemístili před sídlo Malfoy Manor. U vstupní brány jsem zahlédl několik smrtijedů, kteří zřejmě byli postaveni na toto místo, kdyby se náhodou někdo rozhodl zaútočit.

Brumbál začal ze své hůlky vysílat modré vlnky energie, které se postupně zvětšovaly a nakonec nás všechny obklopily do své záře a světla. Toto kouzlo mělo jednoduše sloužit k tomu, aby se nám případná zranění rychleji zacelila. Poté Albus provedl ještě několik dalších zaklínadel, která způsobila, že budeme proti smrtijedským kouzlům a kletbám ve větším bezpečí.

Já, Remus a několik dalších bystrozorů jsme se přemístili v uspořádaném seskupení za několik stromů. Ostatní, kteří byli s námi v první linii, se schovali za keře.

Remus po chvíli pozvedl hůlku na náznak, že můžeme vyrazit do útoku a my na jeho pokyn, všichni zareagovali hlasitým pokřikem. Vyběhli jsme zpoza stromů, keřů a běželi co nejrychleji k bráně, kde už své hůlky tasilo i pár smrtijedů. Pár stoupenců jsem poznal. Stáli tam: Avery, Travers, Fenrir Šedohřbet, Wolden Macnair, Antonin Dolohov, Bellatrix a dokonce i Lucius Malfoy. Ostatní smrtijedy jsem nepoznal.

Při rychlém běhu jsem se držel stále poblíž Rema. Ten začal rychle sesílat na nepřipravené smrtijedy svá kouzla a kletby. Já dělal totéž a s potěšením sledoval, jak tak učinili i ostatní bystrozoři.

Prolomili jsme bránu a vpadli dovnitř. Okamžitě se proti mně postavila Bellatrix Lestrangeová a já si ihned vybavil chvíli, kdy mi přímo před očima zabila na Odboru záhad mého kmotra... Siria Blacka. Vzedmula se ve mně vlna vzteku a okamžitě jsem na ní namířil hůlku. Ona udělala totéž, ale ještě než jsem stačil vyslat jedinou kletbu, začala se mi vysmívat.

„Tak malý Pottříček si přišel hrát." Zašklebila se. „Víš, Draco ani vteřinku nepochyboval, že pro něj přijdeš. Škoda, že už je pozdě." Vyděšeně jsem vytřeštil oči.

„Ne! On žije! Vím to!" zakřičel jsem a do očí se mi nahrnuly malinké kapičky slz. Naštěstí je zakryly brýle, takže se mi Bellatrix za mou slabost nemohla vysmát.

Poslouchal jsem, jak všude kolem mě sviští kletby. Věděl jsem, že právě kvůli mně umírají nevinní bystrozoři a nemohl uvěřit tomu, že s touto šíleností souhlasili.

Dále se mi hlavou honily myšlenky, co Lestrangeová mínila tím, když řekla, že už je pro Draca pozdě. Jestli je mrtvý... Ne, ne... Nesmím na to myslet. Nesmím prokázat slabost. Prostě nesmím!

„Tvůj milovaný už není." Nahlas se temně zasmála a mě bolestně píchlo v hrudi.

„To není pravda!" silněni jsem sevřel v ruce hůlku a začal jí ve svém stisku pevně drtit. Bellatrix sklonila hůlku a došla ke mně. Neodvážil jsem se na ní seslat kletbu. Byl jsem až moc vyvedený z rovnováhy a ona to moc dobře věděla. Postavila se přímo přede mě a v hysterickém smíchu mě chtěla chytit za nataženou ruku s hůlkou. Ucukl jsem a ještě víc sevřel hůlku v ruce, abych Bellatrix ukázal, že pro ni hrozbu stále představuji.

„Kdybys ho viděl." Zatvářila se naoko jako smutné zatoulané štěně, které okamžitě ožilo a proměnilo se v temného démona. „Prosil, škemral, plakal..." začala vyjmenovávat a já už nedokázal udržet své svaly klidné. Má hůlka se nebezpečně napřímila a na jejím konci se objevila červená zářící tečka.

„To není pravda!" Bellatrix nebrala hůlku vůbec na vědomí a pokračovala.

„Celou tu dobu mluvil jen o tom, jak ho přijdeš zachránit, o tom, jak si pro něj přijdeš, a když už ztratil veškerou naději..." zasmála se. „Musím říct, že Pán zla umí svou smrtící kletbu opravdu úžasně." Nahlas jsem polkl. Mé srdce začalo zběsile bušit a já se začal neovladatelně třást. Vztek mi zachvátil celé tělo a já cítil jen a jen nenávist vůči tomu, kdo mého Draca připravil o život. Už jsem myslel, že Bellatrix zabiju, když najednou...

Cvak!

V hlavě mi zapraskalo a já tak mohl pocítit, jak mým tělem proběhla taková síla, že jsem se bál, že jí neudržím na uzdě. Už jsem to ale nebyl já... Teď jsem byl to, co jsem byl celý život. Byl jsem Awerixo.

Zahodil jsem hůlku a okamžitě chytil Bellatrix pod krkem. Nenechal jsem jí ani popadnout dech a už jsem sledoval, jak se v bezvědomí klátí k zemi. Podíval jsem se na ní a zprudka se nadechl.

Jakmile jsem skončil s Lestrangeovou, okamžitě se ke mně nahrnuli další dva smrtijedi, kteří na mě chtěli seslat kletby. K jejich smůle jsem ale použil neverbální magii a hůlky si k sobě co nejrychleji zavolal. Poté jsem k nim doběhl a pomocí síly s nimi mrštil o kamennou zeď. Ani jeden z nich už se nezvedl.

Co nejrychleji jsem se rozběhl do Malfoy Manoru. Dostal jsem se nepozorovaně dovnitř a začal probíhat všemi různými chodbami. Cítil jsem v nose zvláštní pach, který jsem cítil, už když jsem sem vešel. Okamžitě jsem poznal, že je to vůně Dracovy krve. Jakmile jsem ho zacítil silněji, rozběhl jsem se danou chodbou a nezastavoval se ani na vteřinu.

O pár chvil později jsem stanul zřejmě v hlavní místnosti, kde stál Voldemortův trůn. Rozhlížel jsem se, kdyby se tu Pán zla náhodou skrýval, ale můj citlivý čich už dávno poznal, že utekl.

Rozběhl jsem se za pachem, který jsem cítil z druhého konce místnosti. Byly tam nějaké dveře a já je lehkým strknutím otevřel. Zamířil jsem po schodech dolů. V prvních několika vteřinách do mne uhodila silná zima a chlad, ale nebylo to jediné, co jsem zde zacítil. Zastavil jsem se pod schody a porozhlédl se po celém sklepě. Bylo tu několik dveří a já ihned podle čichu zamířil tam, kde jsem cítil Dracovu vůni.

Stanul jsem před velkými dřevěnými dveřmi. Zabral jsem za kliku, ale ještě než jsem otevřel, snažil jsem se ujasnit si, že možná za chvíli uvidím svého přítele mrtvého nebo ho zde vůbec nenajdu. S tímto pocitem jsem jemně strčil do dveří. To, co jsem za nimi viděl, mi vyrazilo dech...

Cvak! Poslední kapitola dneška... Další bude do týdne!!!♥