Zlé rány [Drarry] ✓

44. kapitola: Hnědý vlk

Pohled Draca:

Na ošetřovně bylo ticho. Lůžka měla prázdná prostěradla a bylo vidět, že na nich delší dobu nikdo neležel. Vmžiku jsem byl u skříně, kterou jsem otevřel a prohrabával se lektvary. Najednou se za mnou ozvalo odkašlání a já úlekem nadskočil, přičemž jsem se okamžitě otočil o 180°, abych viděl do tváře jedinému člověku, kterého nenávidím ze srdce nejvíc... možná ještě více než otce a samotného Voldemorta. Ermut Pavarés stál s překříženýma rukama a škodolibě se na mě usmíval.

„Ale ale, Dráček si přišel pro lektvar?" přešel ke mně blíž a já neváhal a vytáhl z hábitu hůlku. „Kradeš?" řekl a nedbal přitom na to, že na něj právě mířím.

„Ne. Ale vám do toho stejně nic není a teď pokud mě omluvíte..." stále s napřaženou hůlkou a v druhé ruce držíc Bezesný spánek jsem chtěl projít kolem své úhlavní Nemesis, ale ta mi zastoupila cestu.

„Dráček by chtěl utíkat a ještě u toho krást?"

„Ještě jednou mi řeknete ‚Dráček', tak přísahám, že vás uřknu až do příští... nebo ještě líp, až do té úplně poslední generace."

„A dokonce i vyhrožuješ." Potřásl hlavou jakoby nechápavě a opět se na jeho tváři objevil zlomyslný úšklebek. „Z tohohle nebude mít ředitel radost." Řekl a já se na něho zlobně zadíval, stále jsem se ho pokoušel obejít, ale on mi pořád zastupoval cestu svým vlastním tělem.

„Teď zas vyhrožujete vy a mimochodem, nemusím vám vůbec nic vysvětlovat; nejste můj profesor a ani nic víc!" vyštěkl jsem a odstrčil ho. Konečně jsem měl volnou cestu, a co nejklidnějšími kroky přešel ke dveřím.

„Nehledáš náhodou tohle?" nechtěl jsem se na něj otáčet... Prostě jsem odtamtud chtěl co nejdříve vypadnout a jít za Harrym, abych mu mohl dopřát hezké sny a ne noční můry, ale něco uvnitř mě, mě donutilo se otočit a to, co jsem viděl, mi vyrazilo dech a donutilo upustit lahvičku s lektvarem, která se roztříštila o zem s hlasitým třaskavým zvukem. Pavarés stál na konci ošetřovny a z šuplíku u jednoho lůžka tahal tenkou látku, která se ve svitu měsíce překrásně třpytila.

„Zajímavý předmět." Řekl a zvedl Harryho neviditelný plášť do vzduchu, aby ho mohl rozložit z balíčku a vystavit mi ho tak na odiv. „Nic podobného jsem nikdy neviděl." Zatvářil se užasle a promnul látku mezi prsty. „Musím uznat, že je velice fascinující, že měl tento předmět u sebe Chlapec-který-přežil a přitom se o tomto plášti říká, že neexistuje, že je to jen povídačka pro malé děti z bájí. Opravdu... fascinující." Na jeho obličeji se objevil ošklivý škleb.

„K-kde jste ho vzal?" zeptal jsem se ještě stále v šoku.

„Ehm, myslel bych si, že je to docela jasné. Čekal bych, že si dáš dvě a dvě dohromady." Přešel ke mně a vzal plášť do jedné ruky, aby mohl svou pravou paži přemístit k mému krku a pohladit mě po tváři. Ucukl jsem. „Jsi v těchto věcech tak nadaný." Projelo mnou zamrazení, když jsem sledoval, jak se naklání k mým rtům a chce je spojit – znovu jsem sebou škubnul, ale on mě držel za krkem až moc pevně. „Malý bezbranný vlček, který nenávidí Harryho Pottera a naopak je velice přitahován k jeho blonďatému příteli. Už chápeš chlapečku?"

„Vy jste zvěromág!" vyštěkl jsem. „To vy jste ten vlk! To vy jste chtěl Harryho zabít v tom lese a ukradl mu plášť!"

„Jsi velmi chytroučký." Pochválil mě a nechal svůj dech, aby ofoukl mou šíji a já se nepříjemně zavrtěl. Nemohl jsem se ale vůbec hnout a tak jsem jen stál a čekal, co se bude dít dál. „Má zvěromágská podoba určuje mou osobnost. McGonagallová je kočka, ale ne proto, že by jí opravdu byla – není to zrovna šťabajzna, jestli mi rozumíš. Minerva je kočkou, protože když se naštve, umí se rvát za to, co chce a ve většině případů jde o to, aby dostala studenty tam, kde je chce mít. To je její podstata." Zašklebil se.