Zlé rány [Drarry] ✓

31. kapitola: Draco má kuráž

Pohled Harryho:

Ve Velké síni bylo rušno. U nebelvírského stolu se vedla vážná debata o hrdinství a kuráži nějakého studenta. Na pár vteřin jsem se koukl k zmijozelskému stolu, ale k mému překvapení se zde můj přítel zatím neukázal. Docela jsem se vyděsil a začal se strachovat, jestli se včera vrátil v pořádku na hrad.

Můj zrak se opět zastavil u stolu mé koleje. Šel jsem si tedy pomalu sednout vedle svých dvou nejlepších přátel, kteří mě okamžitě přivítali usměvavými obličeji. Možná až moc usměvavými. Co se jim stalo?

Podíval jsem se po všech nebelvírských studentech a k mému zděšení zjistil, že zraky všech směřují ke mně. A to nejen u našeho kolejního stolu. Pár děvčat z Havraspáru se na mě dívalo zvláštním pohledem, který mě doslova a do písmene děsil.

Pár kouzelníků, kteří mě probodávali pohledem, se našlo i v Mrzimoru, ale nebylo jich moc – možná šest – osm...

A nakonec se samozřejmě našlo i pár čumilů ve Zmijozelu. Těch bylo ale docela dost, až mě to samotného překvapilo. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že dneska mi někdo pošle smrtící kletbu do zad. Co se tu sakra stalo?

Podíval jsem se ještě k profesorskému stolu, u kterého sedělo jen pár kantorů – McGonagallová, Snape, Hagrid, Kratiknot a v neposlední řadě samozřejmě i Albus Brumbál. Nikdo z nich se na mě ale nedíval, za což jsem byl zároveň rád a zároveň jsem dostával strach.

„Harry, posloucháš mě?" Někdo mě zatahal za rukáv a já až teď konečně odtrhl oči od okolí a začal si všímat Hermiony, která, jak to tak vypadalo, na mě už delší dobu mluvila.

„Co?" zeptal jsem se zmateně. „Říkala jsi něco?" Hermiona jen protočila očima a poukázala na mou hlavu.

„Máš mě poslouchat." Řekla. „Copak tebe nezajímá, proč na tebe všichni tak koukají?" najednou jsem zbystřil.

„Proč?" zeptal jsem se a vzal si do ruky chleba s máslem a rajčaty.

„Harry... Ty nevíš, co se v noci stalo? Jak to, že jdeš na snídani až takhle pozdě?" pokrčil jsem rameny.

„Prostě jsem nestíhal. Co se tu stalo?" zeptal jsem se naléhavě a opět ukousl ze svého chleba.

„Brumbál nám všem vyprávěl o odvaze Draca Malfoye, kterou prokázal dnes v noci." Zaskočil mi chleba a asi bych se zadusil, kdyby mi Ron prudce nežďuchl do zad. Vděčně jsem se po něm podíval a poté se zrakem vrátil zpět k Hermioně.

„Co udělal?" zeptal jsem se ještě krapet přidušeně.

„V noci se prý šel projít. Tajně. Nikdo neví, kde byl, ale mám podezření, že ty to víš. Stejně se tě ale nebudu ptát." Přikývl jsem. „Jde o to, že v noci našel svou mámu prakticky mrtvou. Brumbál říkal, že se o ni postaral úplně sám, protože madame Pomfreyová dostala otravu Plazivkou, takže musela být převezena ke Sv. Mungovi. O to ale nejde." Řekla a na chvíli se zarazila.

„Tak o co tedy jde?" naléhal jsem a napjatě poslouchal.

„Draco svou mámu doslova vyléčil. Vyléčil jí jako profesionální lékouzelník. Chápeš to? Prý přesně věděl, jaké použít lektvary a co přesně udělat. To kvůli tomu se na tebe všichni dívají takhle. To kvůli tomu z tebe nikdo nespouští oči."

„Ale..."

„Proč je nespouští z tebe?" dodala rychle. „To proto, že jsi Dracův přítel. Všichni teď Draca obdivují za to, co udělal a tím pádem obdivují víc i tebe, jelikož s ním chodíš. Já vím, že je to zvláštní, ale svým způsobem by ti to vlastně mělo lichotit. Víš vůbec, jak úžasné to je? Všichni si teď přestali na Draca ukazovat jako na syna smrtijeda, který zradil svého pána a místo toho ho konečně vidí jako tvého přítele. Konečně už o něm přestávají všichni pochybovat. Chápeš vůbec, co to znamená?" Hermiona vypadala naprosto vyvedená z míry a štěstím skoro skákala na dřevěné lavici, na níž seděla.