Zlé rány [Drarry] ✓

35. kapitola: Následky zlých snů

Pohled Harryho:

Přemístil jsem se na zvláštní místo. Všude kolem mě je jen nějaká malá vesnička a v ní mudlové. Je hluboká noc, tak proč kluci hrají teď venku fotbal? Proč se v domech svítí? A proč je všude hluk?

Otáčím se kolem své osy a hledám nějaký dům, kam bych se šel schovat. Vím, že po mě jde. Cítím jeho přítomnost, z které mi naskakuje po těle husí kůže. Všude kolem mě postupně utichá hlučná vesnice a já sleduji, jak se mudlové běží schovat do svých domovů před deštěm.

Prší na mě... Mám promočený hábit a přitom se nehýbu. Neutíkám a jen mi splašeně buší srdce. Vím, že každou chvíli se tu objeví a potrestá tyto lidi za to, že nenechal Draca umřít už tehdy ve sklepě. To díky tomu je teď blonďák naživu a on přišel kvůli mému příteli o tolik věrných smrtijedů.

Rozhlížím se kolem a dívám se, kde se kdo objeví. Postupně se zde objevují temné stíny zahalené v kápích – smrtijedi. Obléhají vesnici a já se jen jako divák dívám na to, jak kouzly vesnici zapalují. Slyším nářek matky, které právě v zapálené chatrči umírá dítě. Slyším dětský pláč a křik, ale stále se nehýbu. Je to jako kouzlo – kouzlo, díky kterému se nemohu hýbat. Něco jako ‚Colloshoo', ale přitom mnohem silnější.

Vidím umírat lidi přímo před sebou. Smrtijedi je mučí pomocí kletby ‚Cruciatus' a já s tím nemohu vůbec nic dělat. Všude se ozývá zoufalý křik a nářek, který postupně utichá. Zavírám oči a říkám si, že je to jen další noční můra, že je to jen další špatný sen, z kterého se za chvíli probudím. Nic tomu ale nenasvědčuje.

Otvírám oči a dívám se před sebe. Uprostřed vypálené vesnice a hromady mrtvých těl stojí ten, jehož jméno se neříká. Směje se mi do obličeje a ukazuje mi, jak moc jsem proti němu bezbranný, jak moc jsem zranitelný a jak lehké je roztříštit mé srdce na tisíce střípků, které se už nedokážou poskládat do původního tvaru.

Nemluví, jen se dívá. Jen se usmívá a já sleduji, jakou má radost z toho, co tady dnes dokázal. Bravo – dokázal jsi pozabíjet celou vesnici. Co uděláš teď?

Než jsem se nadál, opět mě přemístil na jiné místo. Do Bradavic. Budím se ve své posteli a říkám si, že už je konec noční můry. To si ovšem myslím jen do doby, dokud neodhrnu peřinu u Ronovy postele a nenajdu tam jen jeho zakrvácené tělo. Úlekem nadskočím a přemístím se k zbývajícím postelím svých spolužáků. Seamus, Dean, Neville... Všichni jsou mrtví.

„Proč mi to ukazuješ?!!" křičím přes celou místnost a pláču. Rozběhnu se dolů do společenské místnosti, kde najdu další mrtvé: Parvati, Levandule, Hermiona, Ginny... Všechny leží na zemi v kalužích krve a ani jedna z nich nejeví známky života. Jsou mrtvé – stejně jako ostatní. Snažím se otevřít obraz Buclaté dámy, ale k mému úleku zjišťuji, že i ona je zcela bez života. Celý hrad je mrtvý! Úplně celý!

„Teď aspoň víš, jak se cítím! Nepřestanu, dokud přesně takto neuvidím Bradavice! Ty budeš jen bezmocně přihlížet a prosit! Zemřeš... nakonec, ale až tehdy, když ti to sám dovolím! Až později Harry... Až později! A teď..." ozývalo se mi v hlavě. „se probuď...!"

Zpocený a zcela vykolejený jsem se probudil ve své posteli. Konečně ve své. Mé tělo se třáslo a proudil v něm ohromný strach. Zase noční můra. Už zase. Já debil Draca neposlechl a zapomněl si u Snapea vzít Bezesný spánek! Já jsem opravdu idiot!

Uložil jsem své třesoucí se tělo zpátky do postele a už se neodvažoval znovu usnout. Dokonce jsem se neodvažoval ani zvednout a podívat se, jestli náhodou to, co mi Voldemort ukázal, není pravda. Celou noc jsem se neprospal s vědomím, že se mnou v pokoji spí mrtvoly čtyř mých nejlepších přátel.