Zlé rány [Drarry] ✓

16. kapitola: Může za to Remus!

Pohled Harryho:

Nedokážu si ani představit, jaké to pro Hermionu musí být vedle mě celou noc ležet a sledovat, jestli náhodou nekřičím ze spaní. Určitě je z těch mých snů na nervy. Kdybych byl v její kůži, asi bych takovou trpělivost neměl, ale hnědovláska je prostě a jednoduše úžasná kouzelnice, která by udělala vše proto, abych se cítil lépe. Je skvělé mít takovou kamarádku.

Právě jsem se chystal jít na večeři do Velké síně. Docela mě překvapilo, že se za mnou Draco dnes ještě nestavil. Překvapilo... A zároveň ranilo. Bál jsem se, že to se mnou vzdal a že mě vtom nechá. To by ale můj přítel nikdy v životě neudělal. Vím to.

„Harry..." ozvalo se za mnou a já se ihned otočil směrem, kterým jsem zaslechl své jméno.

„Dobrý večer pane řediteli." Řekl jsem mile. „Jak to že nejste na večeři? Nemáte dnes mít proslov?" zeptal jsem se a svěsil ruce podél boků, abych projevil, jak jsem v Brumbálově přítomnosti uvolněný.

„Měl jsem mít proslov, ale zrušil jsem to. Dokonce se dnes nechystám ani na večeři." Řekl a já se jen mírně zamračil.

„Děje se něco pane řediteli?" optal jsem se a své ruce složil na hruď do kříže. Brumbál vypadal ustaraně, ale nevěděl jsem kvůli čemu. Snad mi to řekne.

„Rád bych si s tebou promluvit Harry." Řekl a na jeho tváři se objevil jemný úsměv, který byl zakryt jeho hustým plnovousem. „Poslední dobou jsi velice zameškával hodiny. Profesor Snape a profesorka Prýtová si stěžovali, že ses na jejich hodinách dost dlouho neukázal." Řekl a podíval se mi hluboko do zelených očí. „Nechceš mi něco říct?" vydechl jsem a raději sklopil zrak.

„Raději bych to neřešil tady, pane." Řekl jsem pokorně. „Není to zrovna věc, se kterou bych se rád chlubil." Ucítil jsem na svém rameni teplou Albusovu dlaň a okamžitě zvedl svůj pohled do jeho očí.

„Promluvíme si v ředitelně." Řekl a než jsem stačil cokoli říct, už se mnou šel chodbami od Velké síně směrem ke své pracovně.

Zastavili jsme se před orlí sochou a pomalu si do ní stoupli. Postavil jsem se na první schod a Brumbál na druhý. Vyslovil heslo a my se po pár krátkých vteřinách octli přímo v ředitelně.

Albus se posadil za svůj stůl a já se posadil naproti němu.

„Dáš si čaj, chlapče?" zeptal se mě a já jen mile přikývl.

„Dám si rád." Usmál jsem se. „Děkuji." Netrvalo to ani minutu a přede mnou se objevil šálek s horkým ovocným čajem.

„Tak co se s tebou děje Harry?" zeptal se mě narovinu a já váhavě sklopil oči. Je dobré, abych to Brumbálovi řekl? Může mě přece zavřít na Ministerstvo... Nebo Odbor záhad, aby na mě prováděli pokusy. Vážně mám strach, ale pevně věřím tomu, že by mi něco takového ředitel nikdy neudělal.

„Já, pane..." zarazil jsem se. „Já nevím kde začít. Je to složité." Řekl jsem a zadíval se do svého šálku. V načervenalé tekutině se odrážel můj odraz. Foukl jsem do kapaliny a ona se rozvířila. Můj odraz se rozmazal a já se viděl jinak. Přesně takhle se právě cítím. Cítím se rozmazaný, jako bych to vůbec nebyl já. Mám pocit, že stačí jediné fouknutí a mé já, bude navždy ztraceno. A nejhorší je, že nikdo nezná způsob, jak tomu zabránit.

Rozmýšlel jsem se. Přemítal jsem v myšlenkách vše, co by mohlo nastat, kdybych Brumbálovi řekl o tom, že jsem Awerixo. Když mu to ale neřeknu, nikdy se nezbavím pocitu, že nemám naději na normální život.