Zlé rány [Drarry] ✓

21. kapitola: Potterovo magické jádro

Pohled Draca:

Opět jsem stál před tím ohyzdným hadem, který si říká Pán zla.

„Ach Draco..." zachechtal se Voldemort. „Jsi jen kost a kůže. To nemáš hlad?" jako na povel mi zakručelo v břiše. Jestli nemám hlad? Jsem vyhublý, slabý a celé dny se jen snažím zůstat při vědomí.

„Jak dlouho si myslíš, že takhle vydržíš?" přestoupil ke svému trůnu a posadil se. Poblíž stáli jen Dolohov s Luciusem, mým otcem. Voldemort se nejspíš domníval, že v mém stavu není zapotřebí, aby zde přebývali více než dva smrtijedi.

„Musím říct, že jsem od tebe čekal víc." Pozvedl hůlku, ale místo toho, aby na mě namířil, si jí jen převracel mezi prsty. Přitom své oči upřel na mě a opět jen mírně pozvedl koutky do úsměvu. „Máš na svědomí nejméně patnáct mrtvých a vypadá to, že tě to vůbec nemrzí." Potřásl jakoby nechápavě hlavou a u toho zamlaskal. „Měl bys to mnohem jednodušší, kdyby ses přidal na mou stranu rovnou, protože takhle to dlouho nevydržíš." Zasyčel a u toho poukázal na mou vyhublou postavu.

„Proč ti tak moc záleží na tom, jestli se k tobě přidám?" zeptal jsem se s námahou. „Máš tolik stoupenců, že má přítomnost zde by pro tebe byla mizivě zanedbatelná." Voldemort pozvedl hlavu a nadřazeně se na mě podíval.

„Heh..." zasmál se. „Pokud to chceš opravdu vědět..." poukázal hůlkou na mého otce a ten si podřízeně klekl. Podivil jsem se, ale nic neříkal. Nevím proč, ale najednou jsem zatoužil po tom, aby na něho Temný Pán použil jednu z kleteb, které se nepromíjejí.

„Víš... Lucius mi řekl velice zajímavou zprávu, která by postupem času došla i mně... samozřejmě, ale jde spíše o to, že se mi hodíš živý." Pozvedl jsem obočí.

„Proč?" Voldemort rozhodil rukama a pohladil se rukou, ve které nesvíral hůlku po hlavě.

„Tvému otci došlo, že díky tomu, že chodíš s Potterem a jak pevně věřím, měli jste spolu i styk,..." zachechtal se. „tak do tvého těla přestoupila část Potterova magického jádra." Zamračil jsem se. „Proto jsi mi lepší živý nežli mrtvý. Tvé magické jádro ve spojení s Potterovým, i když je to jen velmi malá část... By mělo být ohromně silné." Polkl jsem. O něčem takovém jsem neměl ani tušení. Vážně mám v sobě část Harryho magického jádra, díky kterému se má moc zvýšila?

„Když se ke mně přidáš, společně můžeme pohřbít mudlovskou existenci do nicoty. Cožpak to nechápeš Draco...?" vstal a přešel ke mně blíž. „S tvou magií se můžeme stát mocnějšími. Můžeme ovládnout celý kouzelnický svět a všichni nám budou ležet u nohou. Stačí tak málo... Jen se ke mně přidat." Opravdu mi právě nabídl část vlády nad světem? Co? „Má moc s tou tvou vytvoří směs tmy a říši stínů. Budeme neporazitelní a nikdo se nám neodváží vzepřít." Zasmál se. „Společně můžeme porazit Pottera." Jakmile jsem zaslechl černovláskovo jméno, vytrhl jsem svou mysl z přemýšlení.

„Ne. To neudělám. Nikdy bych Harrymu neublížil. Miluju ho." Voldemort se uchechtl a mírně zasyčel.

„Tvá oddanost vůči Potterovi je obdivuhodná, ale přiznejme si, kdyby se tě chystal zachránit, nebyl by už dávno tady?" do očí se mi vehnaly slzy, protože právě o tom se mi posledních pár dní zdálo. Vážně přemýšlím nad tím, že by mě v tom Harry nechal?

„Ty nikdy nepochopíš, co je láska. Nikdy ji nedokážeš přijmout a poznat její krásu. Já a Harry jsme jako oheň a voda. Jsme rozdílní a právě to z nás dělá tak dokonalou dvojici. Můj vztah k němu neovlivníš ani ty, ani otec, ani nikdo jiný, protože já poznal, co je láska a nikdy se jí dobrovolně nevzdám." Pán zla jen potřásl hlavou a já viděl, jak se snaží udržet svůj vztek na uzdě.

„Láska je směšná." Řekl po chvíli. „Každá láska končí nezdarem. I Potterova matka zemřela jen kvůli lásce... A to lásce ke svému synovi. Stejně skončil i James Potter, stejně skončil i Sirius Black a nakonec tak skončí i Harry Potter. Chlapec-který-přežil, už nebude mít nikoho. Láska ho nakonec zahubí." Zavrtěl jsem hlavou.

„Ty něco tak čistého nikdy nepoznáš. V životě jsi nepoznal nikoho, kdo by ti ji dal. A v životě také nikoho takového nepotkáš. Jsi jen tělo bez duše, které touží po nenávisti okolního světa a je mu úplně jedno, komu ublíží. Ty nikdy nepoznáš to, co já!" křikl jsem poslední větu a v tu chvíli mi na tváři přistála silná štiplavá rána. Chytil jsem se za poraněné místo a jemně ho pohladil.

„Můžeš se vztekat, jak chceš, Tome, stejně nic nezměníš. Nikdy nepoznáš lásku, obětování se pro někoho, koho miluješ. Nikdy!" další facka mi přistála na druhé tváři.

„Drž už hubu!" zařval Voldemort a pozvedl hůlku. „Crucio!" zakřičel a já klesl k zemi. Opět se vše opakuje. Znovu tu ležím v křečích a nemohu se bránit.

Prosím Harry... Rychle...

Já vím, příliš krátké ♥

Zapomněla jsem zmínit, že dnes Rowlingová slaví 52. narozeniny - všechno nejlepší a ať se jí daří i nadále v psaní HP.