Zlé rány [Drarry] ✓

10. kapitola: Nevyzpytatelný osud

Pohled Rema:

Jakmile Draco opustil učebnu, ihned jsem zamířil do kabinetu profesorky astronomie. Jestli je pravda to, co Malfoy říkal, pak je Harry ve smrtelném nebezpečí. Musím ho ochránit. Je to přece mé malé štěně. Nesmím ho opustit. Je členem mé smečky... A smečka se nikdy neopouští.

Zastavil jsem se před kabinetem a zaklepal na dveře.

„Dále." Ozvalo se z místnosti a já zabral za kliku. Kabinet profesorky Sinistry byl celkem malý. V průměru mohl mít tak 3x3 metry. Na zdech vysely poličky a na nich naskládané astronomické knihy. Všude kolem byly rozestavěny uměle vyrobené planetky, které se díky tyčce uprostřed otáčely kolem své osy. Ze stropu vysela uměle vytvořená světelná koule, která dodávala celé místnosti světlo.

„Reme!" vykřikla nadšeně a okamžitě vstala od stolu. Došla ke mně a pevně mě stiskla v objetí.

„Dlouho jsme se neviděli, Auroro." Řekl jsem, když mě konečně pustila z pevného sevření.

„Vskutku." Řekla a usmála se. „Co tě sem přivádí? Zase si chceš zjistit postoupnost měsíce?" ušklíbla se na mě a já jen zatřásl hlavou. „Aha... Tak si chceš přečíst ve hvězdách, jestli budeš mít konečně štěstí v lásce?" zákeřně se zasmála.

„Ty jsi ale..." Řekl jsem pobaveně. „Nemůžu ti říct, k čemu to potřebuji, ale nemáš v těch svých poličkách nějakou knihu o úplňcích, zatměních..." zeptal jsem se jako by nic.

„Jistě že mám, Reme." Rozhodila rukama a sáhla na poličku po jedné z knih. „Tahle je celá o měsíci. Doufám, že se zase nechystáš pobíhat po lese." Zasmála se.

„Neboj se. To už vážně v plánu nemám." Úsměv jsem jí oplatil a přešel přes práh na chodbu. „Tu knihu si půjčím a do týdne ti ji vrátím. Může být?" zeptal jsem se zdvořile.

„Samozřejmě. Tak se zatím měj. Ty děti jsou v téhle době děsně šílené." Sedla si za stůl a pozvedla nad hlavu štos papírů. „Ty jejich písemky jsou čím dál horší a horší." Ušklíbl jsem se a s pozdravem vyšel na chodbu...

Pohled Draca:

Celý den jsem strávil nad učebnicí lektvarů a učil se na zítřejší test. Neměl jsem ani čas se jít podívat za Harrym na ošetřovnu. Jen tak jsem seděl ve společenské místnosti, když jsem zaslechl kousavý hlas z druhého konce pokoje.

„Asi těžko!"

„Jsi jako pomatená Pansy! Říkám ti, že Nott by tohle nikdy neudělal! Je to sice idiot, ale to ještě neznamená, že se přidal, ty víš ke komu!" zbystřil jsem a zaposlouchal se do jejich rozhovoru.

„Viděla jsem to! Viděla jsem na jeho ruce Znamení zla. Tu lebku s hadem opravdu nejde přehlédnout Zabini!" skoro zakřičela.

„A kde bys to Znamení asi tak viděla?! To ho šmíruješ ve sprchách nebo co?! Já ti říkám, že se k němu nepřidal! Je to kravina!" zaslechl jsem Pansyino tvrdé zabručení a pak nastalo hrobové ticho. Konečně jsem zvedl hlavu od učebnice a zadíval se na Blaise, který už u sebe svou společnici neměl. Stál v rohu místnosti sám a nepřítomně se díval do krbu.

„Může to být pravda?" zeptal se zničehonic. „Víš o tom něco Draco? Může být Theodor smrtijed?" trochu jsem se otřásl při představě, že by tomu tak opravdu mohlo být. Když jsem dostal Znamení já, Pán zla říkal, že jestli selžu, nastoupí na mé místo jiný zmijozel. Je možné, aby to byl právě Nott? Proč ne... Jeho otec je smrtijed, stejně jako můj. Šílená představa, že by se tu někde po škole potuloval někdo, kdo je věrným služebníkem Voldemorta.

„To nevím Blaisy." Pokrčil jsem rameny. „Možné to je. Víš, že ti nesmím říkat podrobnosti." Albus Brumbál mě před časem požádal, abych nikomu nic o Pánovi zla neříkal, jelikož se prý v této době nedá nikomu věřit. Mám za úkol si tyto informace nechat pro sebe a případně je sdělit jedinému kouzelníkovi. Brumbálovi.

„Já vím, ale to mi nemůžeš jen naznačit, jestli nemáš alespoň malé tušení? Vážně by se hodilo vědět, jestli se po Bradavicích volně potuluje smrtijed." Pokýval jsem hlavou.

„Je mi líto, ale opravdu to netuším. Na schůze smrtijedů už nejsem zvaný. Od doby, co jsem si začal s Harrym mě Voldemort už nepovolal." A znova... proč se všichni bojí toho jména?!

„Chápu." Řekl jednoduše.

„Teď mě omluv." Vstal jsem z gauče a chtěl jít do chlapeckých ložnic. „Musím se učit na zítřek. Máme test z lektvarů." Řekl jsem a šel do ložnic. Ještě jsem za sebou mohl zaslechnout protáhlé zaúpění.

Pohled Harryho:

Už je skoro večerka a já se příšerně nudím. Jen ležím v posteli a hraju si s hůlkou. Vytvářím ve vzduchu provázkovité paprsky a u toho si stále opakuji paprskové kouzlo.

Na ošetřovnu mě ještě přišla překontrolovat Madame Pomfreyová, aby se přesvědčila, jestli se cítím dobře. Dala mi nějaké léky a poté opět odešla. Vážně už se těším, až odsud vypadnu. Raději bych teď byl s Dracem v komnatě nejvyšší potřeby a jen tak se k němu tulil, aby mi předal své příjemné teplo.

Nikdo tady na ošetřovně není. Jsem tu sám. Kdybych si alespoň mohl s někým povídat, ale bohužel... S kým asi tak? Maximálně tak s vlastním stínem.

Už jsem se chystal ke spánku, když vtom jemně zavrzaly dveře a do místnosti vešel můj přítel. Pomalým krokem ke mně došel a mile se usmíval.

„Ahoj Harry." Řekl a já se na něj jen nechápavě podíval. „Neboj se. Pomfreyová šla spát. Dneska už sem určitě nepřijde a já nečekám, že se teď v noci stane něco, kvůli čemu by musela vstávat z postele." Usmál se a posadil se ke mně na lůžko. Propletl prsty jedné ruky s těmi mými a jemně mi jí stiskl. „Jak se cítíš?" zeptal se nakonec.

„Je-je mi dobře." Řekl jsem a stále nemohl uvěřit tomu, že kvůli mně Draco tak riskuje.

„To jsem rád. Dneska jsme na hodinách kouzelných formulí nic moc neprobíraly. Prýtová nám jen udělala výklad o ohnivce dračí, takže by pro tebe neměl být problém se to doučit." Uchechtl se. „Binnse jako vždy nikdo nevnímal, takže pochybuji, že by ses na jeho hodiny musel jakýmkoli způsobem šprtat. No a Červotočková nám dala menší úkol, abychom napsali nejnebezpečnější tvory z bažinatých oblastí." Dokončil svůj výklad.

„Takže se vlastně nemám co učit." Ujistil jsem se.

„Přesně tak." Řekl a sundal si boty. „Posuň se." Řekl a já tak učinil. Blonďák si lehl vedle mě pod peřinu a dlouze mě políbil. „Nedokázal bych se vyspat, kdybych tě neměl vedle sebe." Svěřil se mi.

„Mám to stejně." Usmál jsem se a Draca k sobě přitiskl ještě o něco víc. Jeho hlava se jako vždy uvelebila na mém hrudníku a já ho začal vískat ve vlasech.

„Ten nemocniční ohoz ti sekne." Řekl a pozvedl ke mně hlavu. Nasadil svůj malfoyovský úšklebek a opět se položil na mou hruď. Položil si dlaň na mé bříško a krouživými pohyby mě po něm začal hladit.

Cítil jsem se tak příjemně, dokud...

Cvak!

♥Budu moc šťastná za názor, kritiku... Cokoli mi napíšete. Žádám vás o komentáře ♥

Další kapitolu přidám, až ji sepíšu... Zatím mám polovinu a myslím, že se mi to daří. Mohla bych jí přidat do pondělí, co na to říkáte??