Zlé rány [Drarry] ✓

8. kapitola: Hodina Obrany proti černé magii

Pohled Harryho:

Ach jo! Pondělí!

Společně se svými přáteli jsem šel na další hodinu. – Obrana proti černé magii, kterou máme mýt s panem profesorem Lupinem. Tuhle hodinu budeme mít společně se Zmijozelem, takže budu moct být ve dvojici s Dracem. Pokud tedy nebude chtít být ve dvojici s Blaisem nebo s Pansy, ale věřím tomu, že nebude.

Spolu s Hermionou a Ronem jsme přišli do zaplněné učebny a já šel rovnou k volnému místu vedle Draca. Mí dva přátelé si sedli do volné lavice za námi. Hrdličky.

Pan profesor nám zadal za úkol během hodiny najít v knize co nejvíce typu kouzel, která slouží jako obranné faktory proti černé magii. Většinu práce jsem nechal na Dracovi, jelikož mi dneska není zrovna nejlíp.

Uprostřed hodiny se mi náhle zatočila hlava a s bolestným syknutím jsem spadl na zem.

„Harry?" zeptal se vedle mě Draco a okamžitě vstal. Klekl si ke mně a já se mu jen vyděšeně zahleděl do očí.

„Co se stalo?" ozval se od katedry pan profesor Lupin. Podíval jsem se kolem sebe. Všechny oči v místnosti po mě vrhaly zvláštní pohledy. Někteří se smáli, ale to už to Draco nemohl vydržet a na všechny v učebně zakřičel:

„Držte huby!" zasyčel a rozhlédl se po celé třídě. Kupodivu všichni opravdu zmlkli a Draco mi pomohl na nohy. Vstal jsem a posadil se na židli.

Mezitím k nám přišel pan profesor a v ruce držel sklenici vody. Vděčně jsem vodu přijal a vypil celou nádobu. Draco mě jemně hladil po zádech a dával pozor na to, abych vše vypil.

„Je ti už lépe Harry?" zeptal se mě profesor. Pokýval jsem hlavou, ale přitom jsem si myslel pravý opak. V hlavě mi tepalo a myslel jsem si, že každou chvíli znovu upadnu na zem.

„Nelíbí se mi tvá barva Harry." Konstatoval profesor a přiložil mi dlaň na čelo. Chvíli nic neříkal a poté se vrátil zpět za katedru.

„Pane Malfoyi, doprovoďte prosím Harryho na ošetřovnu." V tu chvíli se mi silně zamotala hlava a já skončil v Dracově náruči.

„Samozřejmě pane profesore." Cítil jsem, jak se blonďákova ruka obmotala kolem mých ramen a druhá mě chytila za dlaň.

„Děkuju." Řekl jsem tak, že to mohl slyšet jen Draco.

„Nemáš zač." zašeptal mi do ucha a políbil mě na spánek. Všichni se na nás divně podívali, ale blonďák je zpražil přísným pohledem, takže všichni opět přestali zírat.

Vyšli jsme z učebny a mně se v tu chvíli podlomila kolena a spadl jsem přímo do Dracovy nastavené náruče.

„Harry." Zašeptal a pevně mě stiskl v objetí. „Pojď sem." Řekl a v tu chvíli jsem ucítil, jak mě zvedá a bere pod koleny. Schoulil jsem se do jeho náruče a přitiskl hlavu k jeho hrudi. Netuším, kolik vážím, ale jedno vím: Určitě to nebude zrovna muší váha. I tak mě ale Draco vyzvedl k sobě a silně mi stiskl boky ke svému tělu.

„Děkuju." Špitl jsem a vnímal Dracovo příjemné teplo, které vydávalo jeho tělo.

„Neděkuj." Řekl přísně a už mě nesl na ošetřovnu.

Pomalu se zády opřel o dveře a tím je otevřel. Vešel se mnou na ošetřovnu, kde se mě ihned ujala lékouzelnice Poppy.

„Co se mu stalo?" zeptala se mého přítele. Draco mě opatrně položil na lůžko. Poppy řekla, ať si lehnu a já poslušně poslechl.

„Točila se mu hlava a profesor Lupin nás poslal, abyste se na něj podívala." Řekl jednoduše.

„Dobrá. Ustupte." Poppy ke mně došla a nad mou hlavou se objevily diagnostické přístroje. Pozoroval jsem, jak lékouzelnice připravuje lektvary. Draco zatím stál o kousek dál a sledoval, co se mnou Pomfreyová dělá.

„Není to nic vážného, pane Pottere." Řekla po chvilce a usmála se. „Zdá se, že jen málo spíte." Ušklíbla se a očkem se podívala po mém příteli. „Měl byste svého přítele spíše uspávat a ne pravý opak." Řekla trochu přísným hlasem. „Ale to nevadí. Všichni potřebují nějaký ten čas pro sebe. Jen vás prosím, pane Malfoyi, abyste na Harryho nekladl příliš vysoké nároky." Nároky? Jaké nároky? Vždyť já v noci nespím kvůli něčemu úplně jinému a ne kvůli Dracovi. Než jsem stačil cokoli namítnout, blonďák se jen usmál a pokýval hlavou.

„Máte pravdu." Co? „Měl bych ho nechat alespoň trochu vyspat." Znovu... Co? „Teď pokud mohu... Měl bych se vrátit na hodinu." Očkem se podíval na mě. „Odpoledne ti přinesu úkoly a tašku." Opět se podíval na lékouzelnici. „Za jak dlouho ho propustíte?" zeptal se.

„No... Myslím, že bych si ho tu pro jistotu nechala do zítra. Snad to vydržíte." Oba se zasmáli. Co se to děje?

„Dobrá." Řekl a opět pootočil hlavu směrem ke mně. „Tak já půjdu." Udiveně jsem pootevřel pusu a gestem ruky Dracovi naznačil, ať jde na chvíli ke mně. Ten poslechl a já ho rychle chytil za kravatu. Přitáhl jsem si ho k sobě a věnoval mu vášnivý polibek. On spolupracoval a polibek mi s radostí oplatil.

„To abych bez tebe ten den přežil." Dodal jsem. Blonďák se jen usmál a odtáhl se. Poppy se na nás usmála a Draco beze slova odešel.

Tato kapitola je o trochu kratší. Snad vám to nebude vadit. Budu moc ráda za komentáře ♥ případně hvězdičky a nové sledovatele. Moc si vážím toho, jakou podporu mi prokazujete♥ To díky vám mě baví psát :D