Zlé rány [Drarry] ✓

36. kapitola: Typický přidrzlý nebelvíre

Pohled Draca:

Byl jsem s Harrym domluvený, že se potkáme ve tři hodiny odpoledne před Velkou síní. Už bylo skoro půl čtvrté a já stále vyčkával, jestli se ukáže. Začínal jsem být naštvaný a samozřejmě mě také napadlo, že možná zapomněl. Také jsem se ale docela bál, že se mu něco stalo.

Dalších deset minut jsem seděl na římse a díval se kolem. Když jsem to už nemohl vydržet, zamířil jsem rovnou do nebelvírské věže. Věděl jsem, že mě tam Buclatá dáma nepustí, ale doufal jsem, že by mi mohla mého přítele zavolat.

Zastavil jsem se před jejím obrazem a prohlížel si její nahněvaný obličej, který říkal jediné – ‚Tady nemáte co dělat... Toto je nebelvírská věž a ne zmijozelské sklepení!'

„Prosím, můžete mi zavolat Harryho Pottera?" podívala se na mě podezíravým pohledem, ale nakonec zavrtěla hlavou. „Proč? Stalo se mu něco?" zeptal jsem se naléhavě a už se připravoval, že budu muset vstup do věže otevřít násilím nebo kouzlem Bombarda, za což bych si od Brumbála určitě vysloužil jak školní trest, tak i ztrátu bodů – no, možná i vyloučení.

„Ron Weasley mi říkal, že se tu zřejmě ukážete. Mám vám vyřídit, že pan Potter je na ošetřovně. Udělalo se mu nevolno." Trochu jsem se vyděsil a s jednoduchým ‚děkuji' se rozběhl rovnou na ošetřovnu. Běžel jsem chodbami tak rychle, až jsem se bál, že spadnu. Nic jsem však nevnímal a myslel jen na to, co se mohlo stát.

Otevřel jsem dveře a okamžitě zahlédl na lůžku ležet svého přítele. Byl ve svém obvyklém nebelvírském úboru a jen tak ležel bez deky nebo peřiny. Jakmile zvedl hlavu, rozběhl jsem se k němu a sedl si na okraj jeho lůžka.

„Co se ti stalo zlato?" zeptal jsem se starostlivě a v hlavě si začínal přehrávat všelijaké možné scénáře, kvůli kterým se mohl dostat sem na ošetřovnu. Vzal jsem do dlaně jeho ruku a silně mu jí stiskl.

„Nic to není. Ale měl jsi pravdu. Neposlechl jsem tě." Podivil jsem se a chtěl se ho zeptat, jak to myslí. Zdálo se, že pochopil a vše mi postupně převyprávěl. „Prostě jsem si zapomněl dojít k Snapeovi pro ten Doušek bezesného spánku. Dál už je ti asi jasné, že jsem měl noční můru a celý dnešní den ráno jsem byl úplně mimo. Nevím, o kolik bodů jsme přišli, když jsem utekl ze Snapeovy hodiny, ale řekl bych, že o dos-..."

„Cože jsi udělal?" zašklebil jsem se a v koutku úst mi pohrával úsměv.

„Třikrát jsem zkonil jeden a ten samý lektvar. Měls vidět jeho obličej pokaždé, když mi vybuchl kotlík. Zaručeně by ses pobavil." Rozesmál jsem se a Harry se mnou. „Utekl jsem z jeho hodiny a teď docela lituju toho, že jsem si nepočkal na jeho reakci. Určitě by stála za to." Zavrtěl jsem nad tím poraženecky hlavou a usměvavě se natáhl k černovláskovým rtům, které jsem jemně políbil.

„Jsem rád, že jsi v pořádku." Řekl jsem, když jsem se na vteřinu oddělil od jeho mokrých polštářků. „Ani nevíš, jak moc jsem se bál." Harry přikývl a přitáhl si mě za zátylek do hlubšího polibku, který po chvilce prohloubil svým jazykem.

Najednou někde klaply dveře a v nich stál lékouzelník Ermut. Nevím sice proč, ale divně se po nás koukl. Pomalu a nejistým krokem došel k lůžku, na kterém jsme oba přebývali, a s trochu pochmurným výrazem ve tváři se na nás usmál.

„Jak vidím, už je vám lépe." Řekl trochu smutně a já se vyděsil, jestli se s Harrym něco neděje. Něco, co by mohlo skončit špatně.

„Je se mnou něco v nepořádku?" zeptal se černovlásek.

„Ne, ne, vše je v nejlepším pořádku. Myslím, že už tu nemusíte zůstávat ani do večera. Klidně byste mohl odejít hned teď, jestli chcete." Harry se na mě usměvavě podíval a stiskl mi ruku tak, aby mi naznačil, ať mu pomůžu vstát. Já poslechl a vytáhl ho na nohy. Chytil jsem si ho kolem pasu a přitáhl si ho ke svému boku.