Zlé rány [Drarry] ✓

40. kapitola: Zapovězený les

Pohled Draca:

Čekal jsem několik minut – možná hodinu. Strach se mi usadil hluboko ve vnitřnostech a já pochyboval o vlastní příčetnosti. Jestli si Harry něco udělal nebo je v nebezpečí – bože, slibuji, že zabiju Pavarése!

Už jsem toho měl dost. Vzal jsem si z hromady harampádí Harryho neviditelný plášť a zamířil se toulat po hradu. Prolezl jsem všechny možné i nemožné kouty jen abych zjistil, že zde můj přítel není. Astronomická věž – nic. Učebny – prázdné, jen mírně pocákané barvou od Protivy. Byl jsem se zeptat obrazu Buclaté dámy, jestli se Harry nevrátil na kolej, ale ona mi jen odpověděla, že ho neviděla od doby, co šli s Ronem a Hermionou do Velké síně. Prolezl jsem všechna točitá schodiště, otevřené pokoje, sklepení, věže, ale nic. Buď se můj přítel schoval opravdu dobře, nebo odešel z hradu. Druhá možnost je nejspíše správná, protože jsem to tady prolezl křížem krážem a nenašel jsem vůbec nic.

Nepozorovaně jsem se proplížil z hradu a zamířil po bradavických pozemcích k Hagridově srubu. Do Zapovězeného lesa jsem vstupovat nechtěl – respekt vůči tomuto místu mám více než vysoký a navíc... Dneska je úplněk. Kdyby si Remus nevzal svůj Antivlkodlačí lektvar, nemuselo by to pro mě vůbec dopadnout dobře.

Křik, který se z lesa ozval, mě probral z přemýšlení a já až teď poznal, komu ve skutečnosti tento hlas patří – Harry. Aniž bych přemýšlel, rozběhl jsem se první pěšinou, kterou jsem našel a následoval udýchaný hlas mezi dvěma vysokými stromy. Srdce mi vynechalo údery, když jsem poznal, co se stalo. Na zemi ležel Harry a nad ním se tyčil vysoký hnědý vlk s drápy zarytými v černovláskově břiše.

„Harry!" zakřičel jsem a upoutal tak na sebe pozornost – bohužel i pozornost hnědého chlupatého stvoření. Probralo mě vzteklé zavrčení a já rychlostí blesku vytáhl z hábitu svou hůlku. Namířil jsem s ní na obrovské zvíře a sledoval, jak můj přítel bojuje s jeho ohromnou tlapou zarytou do svého podbřišku.

„D-Draco! Pomoc!" zařval a zakňučel. Jak to tak vypadá, Awerixo, které má nyní Harry v sobě není tak silné jako to předešlé. Nečistý Anaptum byl vzteklý, lačnící po krvi, silný, ale tento má jen polovinu z toho všeho.

Zvíře už se chystalo zaútočit a já rychle vyslovil kouzlo Incarceous, kterým jsem na něj seslal pouta v podobě tlustých provazů, které mu obepnuly všechny čtyři končetiny k sobě. Vlk spadl na zem a s vrčením se snažil vyprostit z lan.

Přiskočil jsem k Harrymu a dal mu na ránu ruku, abych zakryl příval krve. Za mnou se ozvalo další zavrčení, ale nepatřilo vlkovi, kterého jsem svázal – toto bylo jiné. Ohlédl jsem se za sebe a s napřaženou hůlkou mířil do křoví pod stromy, kde se začínala vynořovat hlava velkého černého psa. Jakmile mě uviděl, vzteklý čumák ztratil vrásky a naježení ochablo. Tichošlápek, problesklo mi hlavou.

„Siriusi?" optal jsem se a v tu sekundu už se k nám místo velkého černého psa plahočil uřícený Sirius Black.

„Co se to tu sakra stalo?" těkal očima ze mě na toho vlka a z vlka na Harryho. „Co je s mým kmotřencem?" zeptal se rychle Tichošlápek a klekl si k tělu mého černovlasého přítele.

„Tenhle vlk mu zaryl drápy do břicha."

„Pusť tu ránu, ať se můžu podívat, jak moc je hluboká." Přikývl jsem a opatrně pustil zranění, přičemž Harry tichounce vykvikl a v bolestné křeči stahoval své ruce k zraněním způsobeným ztvrdlými drápy. Sirius vyhrnul mému příteli hábit, poté košili a odkryl tak krvavou ránu, jež se skrývala na boku. Přiložil na ni svou ruku a silně stiskl. Harry pod jeho dotekem zakřičel a uhodil pěstmi do země, jak se snažil uniknout své bolesti.