Zlé rány [Drarry] ✓

28. kapitola: Lékouzelník Draco Malfoy

Pohled Draca:

Vrba mlátička mi naštěstí nezpůsobila žádnou újmu, takže jsem mohl bez problému projít jejím kmenem ven. Rovnou jsem vyrazil po cestě k Bradavickému hradu. Přemýšlel jsem, jestli se dnes přece jen Harry v komnatě neobjeví, ale něco mi říkalo, že bude chtít tolik ztraceného času trávit s rodinou.

Rodina... On má rodinu. V tuto chvíli má milující rodinu, která by pro něj udělala všechno na světě, jen aby ho viděla šťastného. Je můj život opravdu tak příšerný? Proč stále myslím na to, že já tohle nikdy nepoznal a že bych si to neskonale moc přál? Ano... Je to směšné, ale opravdu bych alespoň jednou chtěl pocítit objetí; a nemyslím tím pouze Harryho objetí. Co takhle mateřská láska? Otcovská? – nemožné.

Prošel jsem kolem několika stromů, když vtom jsem zaslechl, jak keře pod nimi prudce zašustily. Co nejrychleji jsem vytáhl ze svého hábitu hůlku a namířil ji na skupinku keřů. Pozoroval jsem je a dával si přitom pozor, abych neudělal nějaký prudký pohyb, kterým bych na sebe upozornil. Co kdyby to byli smrtijedi a pokoušeli se mě znovu unést?

„Pomoc!" hlas mi byl důvěrně známý a tak jsem nepřemýšlel a rozběhl se tam, odkud se hlas ozval. Pomalu a se stále připravenou hůlkou jsem odhrnul keřové větve a podíval se na osobu ležící na zemi. Měla na sobě sice kápi, ale já i tak poznal, kdo to je. Podle hlasu, podle tvaru těla a podle páru blonďato-černých vlasů, které jí trčely z kapuce.

„Mami?" zeptal jsem se nevěřícně. Sklonil jsem svou hůlku a okamžitě k Narcise přiskočil, abych jí mohl podepřít. Stáhl jsem jí kápi a prohlížel si její obličej, na kterém měla několik jizev. Až teď jsem si všiml, že má krvavou ránu na boku a ihned jí na ni přiložil dlaň, abych zastavil krvácení.

„Och bože... Mami." Zabědoval jsem. Ona se na mě konečně podívala, ale její oči byly nic neříkající. Co se jí stalo? Kdo jí tohle udělal? Dostal jsem vztek na osobu, která mé matce ublížila a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když si tipnu Voldemorta. Ale za co? Proč by jí takto ublížil?

„Pojď mami... Musíš na ošetřovnu." Řekl jsem naléhavě a pomohl jí vstát. S těžkostí mě chytila kolem ramen a my se vydali na dlouhou a pomalou cestu.

♣

„Madam Pomfreyová...!" zoufale jsem začal klepat na dveře jejího kabinetu. Má matka už se jen taktak držela na nohou a já se bál, že každou chvíli upadne do bezvědomí, z kterého už se neprobudí. Po celou cestu, co jsme šli na hrad, nemluvila a jen prudce dýchala. Přidržoval jsem jí ránu a snažil se krvácení zastavit, ale ani předtím, ani teď se mi to nedařilo.

Když lékouzelnice neotvírala a vypadalo to, že už se odevzdala spánku, zpanikařil jsem. Přešel jsem k jednomu z lůžek a Narcisu na něj položil. Bolestně zaskučela, ale já se to snažil nevnímat.

Přeběhl jsem přes místnost rovnou k velké skříni, kde měla Pomfreyová uložené lektvary pro uzdravování. My studenti máme zakázané, se této skříně byť jen dotknout, ale to mě ani při nejmenším nezastaví. To, co se teď budu pokoušet udělat je šílenství a bláznovství, ale věřím, že to zvládnu. Pomfreyová je teď někde jinde a jak jí tak znám, určitě si na noc dala Doušek bezesného spánku, takže bych jí jen těžko probudil – i kdybych stál nad její postelí a křičel jí přímo do ucha, nic by to nezměnilo na tom, že bych jí prostě neprobudil.

To je docela hodně debilní, když každá léčitelka by měla být po ruce i v noci. Ale jsme v Bradavicích a tady se jednoduše nepředpokládá, že se v noci něco stane, jelikož všichni studenti mají být zalezlí v postelích a spát. Kdybych Pomfreovou vzbudil s vysvětlením: ‚No Madame Pomfreyová, já a Harry jsme se o půlnoci vydali pod neviditelným pláštěm do Chroptící Chýše, kde jsme se setkali s Harryho příbuznými. Já pak odešel a našel matku v tomto stavu. Nemůžete mi mít přece za zlé, že jsem jí sem takhle pozdě v noci přivedl'. Určitě by mě měla za blázna nebo při nejmenším za opilce.