Zlé rány [Drarry] ✓

27. kapitola: Poznání

Pohled Harryho:

Konečně nastal čas, kdy jsem měl spolu s Dracem jít do Chroptící Chýše, abych se v ní setkal s rodiči. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky: Opravdu na mě rodiče a Sirius budou čekat? – Musí, slíbili mi to přece; nezdálo se mi to? – určitě ne, to by tu přece se mnou nebyl ani Draco.

Vzal jsem si z komnaty nejvyšší potřeby svůj neviditelný plášť, který jsem zde měl schovaný pro jistotu, že by někoho na Nebelvírské koleji napadlo si ho z mého kufru vypůjčit. I to už se stalo: Ron si ho prostě jen tak bez ptaní půjčil na noční pochůzku po Bradavicích.

Zahalení a neviditelní jsme vyšli z komnaty a zamířili po schodech dolů k vstupní síni, abychom jí mohli projít přes Bradavické pozemky.

„Co budeme dělat, jestli nás tady načapá paní Norrisová?" zašeptal Draco.

„To nevím." Špitl jsem potichu. „Doufám, že se to nedozvím."

O chvíli později už jsme stáli u starého stromu, který na nás vyhlížel nepříjemně vyzařujícím dojmem. Vrba mlátička vypadala dnes poněkud jinak, jako by ji něco vyprovokovalo k útokům, které určitě nastanou, pokud se kolem ní budeme snažit projít. Nic jiného nám však nezbývalo.

Draco vytáhl hůlku a zamumlal nějaké kouzlo, které pro mě bylo zcela neznámé. Pozoroval jsem, jak Vrba mlátička stahuje své větve zpět k nebesům a klidně přehlíží naši přítomnost.

„Jak jsi t-..."

„Jednoduché kouzlo z třetího ročníku. Možná tomu nebudeš věřit, ale naučil nás ho profesor Snape." Vykulil jsem na něho oči. „Neboj se, samozřejmě jsem ho nyní použil poprvé." Sarkasticky se usmál a já nad jeho provokací jen zatřásl hlavou.

„Pořád stejné ego." Zabědoval jsem.

„Alespoň nějaké mám." Zašklebil se. Chtěl jsem něco namítnout, ale on se rozešel směrem ke stromu a rovnou do něj vstoupil. Zaťal jsem zuby a následoval ho.

Za chvíli už jsme stáli v polorozpadlé místnosti plné trosek. Na jedné straně stála naprosto roztříštěná postel. Vzpomněl jsem si, jak jsem tu byl naposledy s Ronem a Hermionou a udělal tu blbost, že jsem na profesora Snapea použil kouzlo, kterého ho odmrštilo na teď už zdemolovanou postel.

„Harry!" zakřičel někdo na druhé straně místnost a já se okamžitě otočil.

„Siriusi!" zakřičel jsem nazpět a rychle se rozběhl do jeho nastavené velké náruče, v které mě silně sevřel. Odtáhli jsme se a já se rozhlížel po celé místnosti. „Kde je máma s tátou?" zeptal jsem se a nepřestával pokukovat kolem sebe.

„Jen klid Harry." Řekl Sirius a usmál se. „Jsou v pořádku. Brzy pochopíš, proč tu teď nejsou, ale nejprve bych ti měl všechno vysvětlit." Přikývl jsem, ale zároveň jsem se nemohl zbavit dojmu, že je něco v nepořádku.

Draco, já a Sirius jsme se posadili na chatrnou a děravou pohovku, u které jsem si nebyl jistý, jestli naši váhu vydrží. Naštěstí to vypadalo, že jí Sirius zabezpečil nějakým kouzlem, jelikož ani nevrzla. Celkem zajímavé na to, že tu musela být nejméně padesát let, ne-li víc.

„Tak dobře. Povídej." Naléhal jsem. „Jak se to stalo? Co se přesně stalo? Jak to, že žijete a jak to, že..."

„Jen klid Harry." Zasmál se Sirius. „Spěcháš na mě jako by tě honil divočák." Stiskl mi ruku.

„Jen chci vědět, co se přesně stalo. Proč jste se neukázali už dřív? Proč jste tak dlouho čekali?" Sirius si povzdechl. Určitě byl z těch mých otázek na švestku. Ani se nedivím.