Zlé rány [Drarry] ✓

30. kapitola: Něco jsme spolu měli

Pohled Harryho:

V noci jsem nespal, jelikož jsem se Siria pořád na něco vyptával a obtěžoval ho zbytečnými otázkami. Stejně tak jsem nenechal vyspat Jamese a Lily, protože jsem se jich ptal ještě na víc otázek než Siria.

Ráno jsem se vzbudil rozlámaný na staré pohovce, zatímco jsem očkem pokukoval po spících rodičích a Siriovi. Všichni jsme spali na jednom místě, ale můj kmotr použil kouzlo, kterým pohovku zvětšil do přiměřené velikosti – aspoň jsme se na ni všichni vešli a nikdo z nás nemusel spát na zemi.

Pomalu jsem vstal a zatřásl s nimi, abych je probudil. Stále jsem ještě nemohl uvěřit tomu, že žijí a že jsou opravdu se mnou; že od teď bude všechno jinak a já už nebudu muset žít u Dursleyových; že konečně budu mít rodinu, kterou jsem vždycky chtěl a přál si jí vrátit zpět z říše mrtvých. Teď se mé přání splnilo a já jsem za to neskutečně šťastný.

Jako první se probudil James, hned potom Lily a nakonec se z pohovky povedlo vyškrábat i Siriovi, u kterého bylo zcela neobvyklé, že by se před spaním neproměnil do své zvěromágské podoby – Tichošlápka.

„Dobré ráno!" zakřičel jsem na všechny zvesela a tím je stoprocentně probral z dřímoty.

„Musíš tak křičet?" pokárala mě Lily.

„Jo, protože se musím rozloučit." Řekl jsem a vstal z pohovky. „Musím se vrátit k Dracovi než si pro mě přijde sám." Všichni zamumlali souhlasné ‚dobře' a já vyrazil s rozcuchanými vlasy, pomačkaným hábitem a možná dokonce i slinou u pusy ke dveřím.

„Zatím tu zůstaneme. Včera, těsně než jsi sem přišel, jsme se domluvili, že já a James budeme žít v mudlovském světě... Možná se nám dokonce podaří sehnat dům v Londýně." Řekla Lily usměvavě. Otočil jsem se a ještě jednou se na ní podíval.

„To by bylo úžasné." Zkřivil jsem rty do úsměvu. „Já s Dracem jsme taky uvažovali o tom, že bychom se tam přestěhovali. Nechceme žít v kouzelnickém světě, protože jak víš, prakticky každý tady se mě snaží zabít." Ušklíbl jsem se, ale mamka se naopak zamračila a vypadala vyděšeně. „Neboj se. Ubránil jsem se všemu šestnáct let. Zbytek života zvládnu taktéž." Dodal jsem a ona jen váhavě přikývla.

„No dobrá." Řekla.

„Přijdu, co nejdříve to bude možné." A s těmito slovy jsem vyšel ze dveří a zamířil na Bradavický hrad.

Jakmile jsem prošel několika chodbami hradu, odchytil si mě profesor Lupin s tím, že mi musí nutně něco říct. Následoval jsem ho tedy k němu do kanceláře, kde jsme se posadili do pohodlných křesel a on zatím udělal čaj. Podal mi hrníček s teplým čajem do rukou a já se vděčně napil – samozřejmě jsem si okamžitě spálil jazyk.

„Harry..." začal na mě mluvit Remus a u toho se tvářil ustaraně. „Teď už to budeš muset udělat. Do zatmění už zbývá jen velmi málo dní a já se bojím, že za chvíli už nedokážeš ovládat své tělo a mysl. Prostě... Musíš se napít krve čistokrevného kouzelníka ještě dnes. Nesmíš to už nadále odkládat." Podíval jsem se na něj s vytřeštěnýma očima a při pomyšlení, že on neví, že já už se krve napil, mě zamrazilo v zádech.

„To je v pořádku." Řekl jsem a pomalu upil ze svého šálku, ale tak šikovně, že jsem si tentokrát jazyk nespálil.

„Je to nutné Harry. Pokud to neuděláš, Awerixo tě ovládne a všichni budou v nebezpečí. Prostě není cesty zpět, musíš to udělat." Povzdechl jsem si a opatrně, abych nevylil čaj, jsem si přehodil nohu přes nohu a uvelebil se v křesle o něco pohodlněji.