Zlé rány [Drarry] ✓

45. kapitola: Nemilé probuzení vedle chladného těla

Pohled Draca:

Převalil jsem se na bok a povzdechl si, když jsem zjistil, že mi do obličeje skrze komnatové okno svítí na tváře odporně nepříjemná záře slunečních paprsků. Zabořil jsem hlavu do polštáře a nadechl se vůně látky, pokoušeje se alespoň ještě na pár minut zavřít oči a spát. Moc dobře vím, že když mě to sluníčko takhle ráno vzbudí, je teprve pět hodin.

Na záda mi dopadaly teplé paprsky a zahřívaly mou odkrytou kůži. Příjemný pocit, ale ne hned po ránu! Znovu jsem se převalil a rukou zašmátral k nočnímu stolku na své straně postele, abych si mohl vzít hůlku a zatáhnout u okna závěsy. Mávl jsem jí a byl uklidněn představou, že si konečně trochu pospím. Očkem jsem koukl na Harryho, který ležel zády ke mně a Bože... vypadal tak roztomile.

Natáhl jsem ruku k jeho vlasům a chtěl mu je prsty sčesat, když jsem si všiml, jak moc má na čele zanícenou ránu v podobě blesku. Vystrašilo mě to, ale to, co přišlo potom, mě vyděsilo tisíckrát víc a začínal jsem si myslet (doufat), že je to všechno jen zlý sen. Shlédl jsem na Harryho tělo a mým očím se naskytl pohled na jeho bledou pokožku – včera byla přece opálená! Polkl jsem, když jsem si všiml, že se mu nenadzvedává hrudník a přísahal bych, že mi tělem projelo zamrazení.

Opatrně jsem vztáhl ruku k jeho paži a dotkl se jí konečky prstů. Můj první pocit? – chladný. Polkl jsem a sklouzl mu na zápěstí. Pomalu a s třesoucíma se rukama jsem začal hledat jeho pulz a málem překvapeně vykřikl, když jsem žádný nenašel. Začal jsem prudce dýchat a lehce s Harryho tělem zatřásl – nic. Neotevřel oči, nepohnul se, nepopřál mi dobré ráno a mně se oči zaplnily slanou vodou. Ne, ne, ne!

„Harry..." řekl jsem potichu, ale nedostalo se mi žádné odezvy. Zatřásl jsem s černovláskem o něco silněji. „Harry!" zakřičel jsem ustrašeně a vzlykl bezmocí. „Harry, probuď se! Prosím!" ječel jsem hystericky a třásl s jeho chladným tělem tak silně, až jsem myslel, že spadne z postele. Srdce mi vynechávalo údery – cítil jsem se slabý a vůbec nevěděl, co dělat. Co mám udělat?! Nemůže být mrtvý! Ne, ne, ne, tomu nevěřím! „Harry!!!" zařval jsem z plných plic, ale nic se opět nestalo – nepohnul se, nenaskočila mu husí kůže a jeho pokožka byla stejně studená jako před minutou.

Vzal jsem do ruky hůlku, mávl s ní k oknu a roztáhl závěsy. Naposledy jsem se ho pokusil hlasitě vzbudit, než jsem veškeré své snažení vzdal a co nejrychleji se rozběhl ke dveřím, abych mohl pro někoho dojít. Třeba Brumbál nebo Lupin nebo... Snape, ano to je ono! On je přece lektvarista!

Klopýtavě jsem utíkal po schodištích, přes slzy jsem neviděl ani na centimetr schodu a tak jsem několikrát upadl a musel vstát – nebral jsem to však na vědomí. Bolest z pádu je mnohem menší než bolest, kterou cítím nyní v oblasti srdce. Harry je... Ne! Není mrtvý! Není! Nemůže být!

Zabušil jsem silou na dveře komnat profesora Snapea a začal křičet: „Profesore! Pomoc! Pomoc...!" opakoval jsem to tak dlouho, dokud se dveře neotevřely a v nich stál Snape ve svém hábitu – ani jsem nestihl přemýšlet nad tím, kde ho stihl za takovou chvilku sebrat.

„Co to tady..."

„Pomoc. Prosím, p-p-pomoc." Rozplakal jsem se ještě víc, a kdyby mě nezachytily dvě silné Snapeovy paže, asi bych skončil na zemi. „O-on je... on je... Ne, ne není... Prosím pomoc. Pomocte mi prosím! Prosím!" vyšiloval jsem. Snape mě zatáhl do svých pokojů a posadil mě do jednoho z křesel. Něco šmátral na polici, a když se znovu ukázal, držel v ruce lahvičku.

„Vypijte to." Přiložil mi lahvičku k ústům, ale já byl tak mimo, že jsem mu ji vyrazil z ruky a tekutina se rozlila všude po Snapeově černém koberci. „Co se to při Merlinovi děje?!" zaburácel chladně.