Zlé rány [Drarry] ✓

37. kapitola: Ermut balí mého přítele?

Pohled Harryho:

Kolem půl sedmé jsem odešel z Velké síně a rovnou zamířil do promrzlého sklepení, kde jsem doufal, že najdu Snapea. Nutně jsem potřeboval na dnešní noc Bezesný spánek. Už nechci, aby se mi zdály noční můry, ve kterých hraje Voldemort hlavní roly a já jsem jen jako divák, který musí pouze přihlížet krutostem, které všem provádí.

U dveří profesorova kabinetu jsem se ještě zastavil a popřemýšlel o tom, jestli je vůbec dobrý nápad tam chodit. Vždyť jsem dnes utekl z učebny jen s velmi chabou omluvou a to jsem se ani nezastavil, když na mě křičel, ať se vrátím na své místo. Tohle si děsně vyžeru a moc dobře to vím. Možná mi Snape dokonce ani ten lektvar nedá, aby mě potrestal. Nebo mi ho možná dá, ale tak malé množství, že se stejně v noci probudím a jakmile opět usnu, budu mít další zlý sen. Dokázal by mě tak snadno potopit až na dno...

Nejistě jsem přistoupil ke dveřím a s hlubokým nádechem zaklepal. „Dále!" ozvalo se prudce, až jsem mírně nadskočil. Dneska má určitě špatnou náladu... A já blbec mu jdu přímo do rány. Za svůj útěk si ale mohu sám a teď bohužel budu muset nést následky toho, co mé chování způsobilo.

Otevřel jsem dveře a se sklopenou hlavou vstoupil dovnitř do kabinetu. „Ale ale..." řekl povýšeně a já se na něj raději nepodíval. Nepotřeboval jsem v jeho očích vidět vztek a zášť vůči mé osobě. „Pan Potter už se konečně uklidnil? Jak povzbuzující." Jeho chladný hlas mnou projel jako ostří, které mne zasáhlo hluboko do kůže.

„Já... Chtěl bych se vám omluvit za své chování dnes na vaší hodině." Pokorně a s bázní jsem přistoupil ke katedře a zvedl k jeho tváři oči. Profesorovy rysy byly nečitelné, ale stále v nich převládalo něco děsivého. Něco temného a chladného. „Neměl jsem utéct, ale..."

„Ale?" tázal se nevrle a přitom klepal prsty na desku stolu, jako by mě chtěl vyděsit.

„Měl jsem včera v noci další noční můru." Přiznal jsem mu. „Celý den mě bolela hlava a..." projel mnou záchvěv obav. „jsem nesoustředěný. Dnes jsem připravil svou kolej o docela hodně bodů a teď čekám jen na to, kolik bodů mi za mou troufalost odečtete vy." Má napjatá ramena se ještě víc napjala a já měl pocit, že každou chvíli vyletím z kabinetu úprkem nahoru do Nebelvírské věže, jen abych si nemusel vyslechnout Snapeovy řeči o tom, jak neschopný jsem.

Podíval jsem se do jeho černých očí a oklepal se hrůzou z toho, co jsem v nich viděl. Přesně to, čeho jsem se bál: zášť, hrozba, naštvanost, ale ještě něco... Něco, co jsem u svého profesora nikdy dřív neviděl: starostlivost?

„Včera jste si nepřišel pro Doušek bezesného spánku, jak jsem myslel, že se pro něj stavíte. Není má chyba, že jste líný si sem dojít." Zavrčel, ale přitom už to nebylo takové zavrčení, které by mi nahánělo strach.

„Zapomněl jsem na to. Nevím, jak se to mohlo stát, ale měl jsem toho včera strašně moc. Vím, že jsem udělal chybu a že si za ni můžu jediné já sám, ale i tak vás žádám, abyste..." pohlédl jsem na něj s veškerou podřízeností, jakou jsem ve svém těle kdy našel. „Nemohl byste mi prosím dát Bezesný spánek na dnešní noc?" chvíli bylo ticho a já se bál, že mě Snape pošle zpátky do věže, ať si s těmi svými nočními můrami poradím sám.

Profesor vstal ze své židle a došel do výkladní skříně pro lektvar. Štěstím jsem se skoro roztekl, když mi podával lahvičku s látkou, o kterou jsem ho žádal.

„Tato dávka by vám měla působit celou noc." Řekl a podal mi lektvar do rukou. Já ho roztěkaně a s rozklepanýma rukama přijal a vděčně se na něj usmál.