Zlé rány [Drarry] ✓

41. kapitola: Očekávané odpuštění

Pohled Harryho:

Rozlepil jsem od sebe unavené oči a střetl se s pohledem vystresovaně vypadajícího Draca Malfoye. Nadechl jsem se okolního vzduchu a do nosu mě uhodila silná vůně bylinek, koření a šupin po Hagridově bývalém mazlíčkovi Norbertovi – ano, jsem u svého starého přátelského Hagrida. Pokusil jsem se zvednout se ze staré potrhané pohovky, která stála v rohu místnosti, ale nepovedlo se mi to. Silně mě štíplo v boku a to mě vrátilo zpátky do lehu.

„Jen klid Harry." Konejšil mě Draco a mile se usmíval. Chtěl jsem mu úsměv oplatit, ale do hlavy se mi vloudila vzpomínka z Velké síně – jak Ermut drží mého přítele kolem krku a tancuje s ním před celou školou; jak se na něj lepí a Draco se nesnaží ho od sebe odstrčit. Jak mohl?

„Běž pryč." Špitl jsem směrem k jeho šťastnému obličeji a v tu chvíli, jako by z něho vytekla veškerá krev – obličej se mu stáhl do smutné grimasy, tváře mu zbledly, ruce na mých tvářích se roztřásly... „Běž pryč." Zopakoval jsem svou prosbu a měl co dělat, aby mi z oka neunikla jediná slza.

„Harry, nemohl jsem za to..." snažil se ohradit.

„Sápal se na tebe. Nechal sis to líbit." Řekl jsem těžce a zavřel oči, abych se mohl zhluboka nadechnout ztuchlého vzduchu v malé obrově místnosti. „Prostě... jdi." Naše oči se propletly a já viděl, jak moc bojuje se smutkem.

„Harry, von za nic nemůže a ty to víš." Vložil se do toho Hagridův hlas někde z druhého konce srubu. Pootočil jsem hlavu a setkal se s pohledy svých rodičů a Hagrida. Radostí jsem skoro vyletěl do sedu, kdyby mě Draco stále nedržel za tváře. Vypadalo to, že si to až teď uvědomil a pomalu s rukama sjel na mé boky – tím to vylepšil!

„Může za to Hagride. Tys tam nebyl. Neviděls to, co já."

„Harry... Hagrid má pravdu." Přerušila mě mamka. „Draco tě šel hledat do toho lesa. James mu zkontroloval myšlenky a může tě ujistit, že tvůj přítel určitě nemyslel na to, o čem si myslíš, že na to myslel." Přistoupila ke mně a svou drobnou rukou chytila tu mou. „To ředitel. Chceš vinit Draca za něco, za co nemůže? To bys mě opravdu zklamal." Stiskla mi prsty. „Nechovej se jako dítě miláčku. Postav se k tomu jako muž, kterým už jsi a neviň ze všeho ostatní – respektive svého přítele."

„Ty to nechápeš." S těžkostí jsem se posadil a podíval se na svůj odkrytý bok, na kterém bylo pět menších rýh od drápů.

„Jsou zacelený!" vyštěkl Hagrid. „Jak je tohledcto možný? Vždyť ještě před půl hodinou tam měl hluboký rány." Jak to tak vypadá, schopnosti Awerixoa, pokud jde o léčení, jsou stejně dobré u čistokrevného Anaptum stejně jako u nečistokrevného. Je docela působivé, že se dokážu takhle rychle uzdravit. „Todle přece ty lektvary nezvládnou ne? Vždyť to má úplně zhojený."

„To-to nic Hagride." Nemohl jsem mu říct pravdu – zbláznil by se starostlivostí a to jsem opravdu nechtěl. Nechci Hagridovi přidělávat problémy – už teď jich má víc než dost: Vyučování; starost o ta svá zvířátka; tesák; práce s rostlinami pro paní profesorku Prýtovou; šafaření a odemykání různých zaseklých zámků. Nemusí mít na starosti ještě mé takzvané 'těžké období'.

„Harry... Opravdu mě to moc mrzí." Řekl Draco. „Snažil jsem se ho odstrčit. Snažil jsem se mu říct, že mám tebe a že nikoho jiného nechci, ale on si nedal říct. Furt do mě hustil, že mám na lepšího a tak dál. Samý kraviny."

„To jako ten novej lékouzelník?" otázal se Hagrid a hlas mu zhrubl naštvaností. „Von na tebe něco zkoušel?" přikývl. Poloobr se posadil na svou rozvrzanou židli a hlasitě vyfoukl vzduch z plic. „No... ještěže je tu jenom na těch pár tejdnů." Usmál se. „Nenechávej se vod něj zastrašit Draco. Stůj si za svym a hlavně ho neposlouchej. Stejnak mele samý blbosti." Vzhlédl jsem ke svému provinile vyhlížejícímu příteli a snažil se mu z očí vyčíst cokoli, co by mohla být lež z toho, co mi zatím řekl.

„Dobře." Řekl jsem ztichle. „Pomoc mi vstát." Požádal jsem ho a Draco tak s radostí učinil. Jakmile jsem stál na nohou, lehounce si mě přitáhl za pas a stiskl mě v objetí. Kolébal se se mnou ze strany na stranu a vypadalo to, že si není vědom kouzelníků, kteří s námi jsou v místnosti.

Hagrid se šťastně usmíval a vypadal velice potěšeně skutečností, že jsme si s Dracem takovouto věc takhle rychle vyřešili – a prakticky bez hádky. Doufám, že už další hádka nebude – byl bych nerad, kdybych na Draca musel křičet.

Táta zaujatě koukal na lektvary na poličce a mamka se culila od ucha k uchu.

„Já... Děkuju ti. Bez tebe bych se odtamtud živý nedostal." Na mé tváři se objevil potutelný úsměv, který mi blonďáček s menším zaváháním oplatil.

„To nic. Hlavně, že jsi v pořádku." Řekl a věnoval mi na spánek drobný polibek. „Nepůjdeme? McGonagallová tě zřejmě bude hledat."

„To je pravda Harry." Přisvědčil Hagrid. „Ale moch bych jí nakecat, žes u mě byl na návštěvě a zakecali jsme se." Věnoval jsem Hagridovi mírný úsměv a s nadšením přikývl.

„Děkuju." Poté jsem se podíval na mamku a na taťku, ke kterým jsem pomalu klopýtavě došel. „Nemáte náhodou zakázané se objevovat před ostatními lidmi?" James se usmál a jemně mě podržel ve svém náručí. Přidala se i Lily a oba mě mačkali, jako by mě viděli po dlouhé době.

„Zákony se vztahují jen na osoby, které by mohly ohrozit naše krytí. Bude to v pořádku." Ujistil mě.

„Dobře. Tak... Asi už půjdu. Nevadí, když zítra přijdu do Chroptící Chýše s Dracem?" Lily přikývla a stiskla mi ruku.

„Jistěže nevadí. Jak se vůbec můžeš ptát na takovou hloupost?" nechal jsem své rodiče u Hagrida, zatímco jsem s Dracem mířil směrem k bradavickým pozemkům.

„Vážně se omlouvám za to, že jsem ho od sebe neodstrčil a neutekl místo toho za tebou. Brumbál tuhle hru asi moc nedomyslel a krapet zapomněl na to, co by udělal tvůj Anaptum, kdyby začal žárlit." Rozpovídal se Draco a já naslouchal každému jeho slovu.

„To nic." Bylo jediné, na co jsem se zmohl.

„Cos vlastně dělal v tom lese? Proč jsi šel zrovna tam?" pokrčil jsem rameny. Sám nevím, co mě tam tak táhlo... Možná to má co dělat s tím, že je dneska úplněk a můj Awerixo měl chuť si zalítat po lese někde v neznámém terénu – a Zapovězený les je velice neznámý terén.

„To nevím..." a řekl jsem mu myšlenku, kterou jsem si před vteřinou přehrával v hlavě.

„Neměl by tohle dělat nečistý Awerixo?" chytil mě za ruku. „Myslím tím... čistý Anaptum tě už přece nemůže ovládat ne?" znovu jsem jen pokrčil rameny, zatímco jsme procházeli do hradu směrem k vstupní síni.

„Zřejmě může, ale ve zmenšené míře." Zaslechl jsem Dracovo plaché uchechtnutí a na jeho obličeji zahlédl následný jemný úšklebek, který zdobil jeho rty.

„Nemáš chuť někoho sežrat, že ne?" protočil jsem oči.

„Jenom tebe." Řekl jsem laškovně a věnoval mu cudný polibek na tvář a následně ho do ní jemně kousl. Vážně jsem na něj měl docela chuť. Sex už jsme nějaký ten den neměli a mě to ohromně chybí.

„Na mě? Mě už jsi snědl. Pamatuješ?" před očima se mi objevil obrázek Draca, jak leží na zemi v kaluži krve, zoufale lapá po dechu, beznadějně se snaží držet oči otevřené a přitom marně tlačí můj obličej k svému krku, abych vysál jeho krev.

„Nepřipomínej mi to." Zaprosil jsem.

„Promiň." Řekl a nadále jsme o tomto nevtipkovali. Došli jsme do vstupní síně a chtěli zamířit do ředitelny, abychom se mohli omluvit za svůj náhlý útěk. „Hele, nemohl bys to vyřešit sám? Ještě bych šel zkontrolovat mámu do jejího pokoje." Přikývl jsem a daroval Dracovi dlouhý a hřejivý polibek...

Kapitolku přidávám trochu o později než obvykle - snad vám to nevadí, vy moje lásky :)