Zlé rány [Drarry] ✓

19. kapitola: Mnoholičný lektvar

Pohled Draca:

Když se mnou Pán zla konečně po dlouhé době skončil, přikázal Averyovi a Yaxleymu, aby mě přemístili zpět do sklepní místnosti. Opět jsem padl v bolestech k zemi a tentokrát jsem se ani nenamáhal doplazit do jednoho z rohů. Prostě jsem sebou plácl tam, kam mě hodili a pod tíhou myšlenek, které patřili Harrymu, jsem vyčerpaně zavřel oči a usnul neklidným spánkem.

♥

Probudilo mě odemykání dveří, přesně jako včera – Šedohřbet s Averym mě opět dovlekli nahoru do místnosti, kde přebýval Voldemort. Tentokrát tam ale nebyli jen jeho smrtijedi, ale také pár mudlů. Ano... Mudlů. Podivil jsem se. Přejel jsem po všech těch lidech očima a oni se po mě jen ustrašeně ohlédli.

„Draco..." mile začal Voldemort. „Jak se cítíš?" jak bych se asi cítil, ty imbecile? Skoro jsi mě zabil, mučil mě a vyhrožoval mi. Jak bych se asi tak cítil, heh?

„Už líp." Řekl jsem, protože jsem opravdu nechtěl zažít další bolestivý ‚Cruciatus' nebo cokoliv horšího.

„To opravdu rád slyším." Na jeho tváři se objevil přemáhavý úsměv, který se spíše podobal úšklebku. Přistoupil ke mně a obešel mě kolem dokola. Přitom se stále díval na to, jak vypadám. Doufám, že si nedělá starost. Snad poznáte sarkasmus.

„Vypadáš dobře." Řekl a přešel ke mně. Stoupl si dopředu přímo přede mě a opět se jen nepřesvědčivě usmál. „Jak ses rozhodl? Už sis to konečně rozmyslel?" mám hrát hodného a poslušného chlapečka nebo se mám bránit a vzpírat se. Ach jo, i když nechci, jsem přece Malfoy a ti se jen tak nevzdávají. Ne bez boje.

„Se vší úctou,..." řekl jsem úštěpačně. „ne." Voldemort se na mě podíval a ani nevím proč, zatleskal mi.

„Dobře." Uchechtl se. „V to jsem doufal." Podíval se za mě. „Bellatrix...!" Kouzelnice k němu rychle přiběhla a věnovala mu mírnou úklonu.

„Mám začít, pane?" zeptala se uctivě.

„Ano!" křikl rázně Pán zla. Bellatrix rychle popoběhla ke třem mudlům a řekla: „Vyber si Draco." Cože?

„Co si mám jako vybrat?!" zeptal jsem se drze.

„Vyber si prvního mudlu, který zemře." Bodlo mě u srdce. Přece nemůže zabít člověka jen kvůli tomu, že nechci Voldemortovi sloužit. Jak se ale zdálo, tak může. Když jsem se dlouho neměl ke slovu, přerušil ticho Pán zla svým pevným a ostrým hlasem.

„Nejdřív tu mudlovskou šmejdku!" všichni v místnosti se zasmáli a nejvíce samozřejmě můj otec. Vzpomněl jsem si, jak jsem takhle označil Hermionu a ona mě kvůli tomu nenáviděla. Tehdy to prostě jinak nešlo, protože jsem ji opravdu jako mudlovskou šmejdku bral. Teď je ale vše jinak.

Bellatrix vyndala z kapsy nějaký lektvar, který následně násilím nalila dívce do krku. Chvíli se nic nedělo a já myslel, že možná jed v lektvaru působí pomaleji. Šeredně jsem se spletl, protože to vůbec nebyl jed, nýbrž Mnoholičný lektvar. Právě mi došlo, k čemu Lestrangeová potřebovala mé slzy.

O pár minut později už před námi stálo mé druhé já. Díval jsem se na dívku, která vypadala úplně jako já. Kdyby na sobě neměla holčičí šaty, opravdu bych rozdíl nepoznal. Právě mi také došlo, v čem bude spočívat tento trest. Voldemort jí nejen zabije... On jí bude mučit jen kvůli tomu, abych viděl svůj vlastní bolestný výraz. Proč?

Bellatrix mou dvojnici chytila za vlasy a táhla jí před Pána zla. Ten už si připravoval hůlku a ďábelsky se usmíval.

„Ne... Prosím." Křičela dívka v mém těle. „To ne." Plakala. Vidět plakat sebe vhánělo slzy do očí i mě. Chtěl jsem jí ochránit, ale než jsem stačil cokoli říct nebo udělat, Voldemort na ní použil ‚Cruciatus'.