Zlé rány [Drarry] ✓

34. kapitola: On mě balí?

Pohled Draca:

První hodina byla neskutečně nudná. Dějiny čar a kouzel se vlekly opravdu pomalu. Pan profesor Binns nám jen řekl, ať si otevřeme knihu na straně 127 a uděláme si výpisky sami.

Další hodinu jsme měli věštění, což byla ještě mnohem větší nuda. Trelawneyová nás postrkovala k čtení z čajových lístků. Ona sama předpověděla něco ve smyslu, že se za týden stane v Bradavicích ohromné neštěstí, při kterém spousta kouzelníků přijde o život. Nikdo už ty její tlachy nebere vážně, spíše se jim směje. Já nejsem výjimka.

Požádala mě, ať jí přečtu z lístků svou věštbu a já začal za pochodu vymýšlet strastiplnou událost.

„Vidím, jak se něco velkého žene oblohou na Bradavice." Sibylla napjatě poslouchala. „Nejspíš to bude nějaký mozkomor. Vypadá to, že je jich víc a společně obléhají hrad."

„Panebože... Vy to vidíte taky?" zeptala se mě nevěřícně a chytila se za vlasy. „Vaše věštecké schopnosti se velice zlepšují, pane Malfoyi. Přidávám Zmijozelu deset bodů." Řekla a šla k další lavici, kde doufala, že se dozví také něco, při čem někdo zemře. Tak to je vážně super. Já se ani nesnažím a hned přičítám své koleji body. Kam jen tenhle předmět spěje?

Další dvě hodiny jsme měli bylinkářství, kde nás profesorka Prýtová učila zasazovat Drobňovník Stolistý. Ta kytka mě pokousala, ale Pomona mě ujistila, že se nic nestane a použila mi na zranění dezinfekční kouzlo. Okamžitě se mi ulevilo, ale stejně to chvílemi trochu pobolívalo.

Pátou hodinu jsme měli hodinu péče o kouzelné tvory s profesorem Hagridem. Kupodivu mi tato hodina připadala ze všech dnešních hodin nejméně náročná. Hagrid nám ukazoval zvíře, které, když se ho dotknete, změní barvu. Normálně byste řekli – chameleon, ale tohle nebylo nic takového. Tohle nebyl ani plaz ani obojživelník. Tohle mělo srst a tu měnilo v žlutou, zelenou, dokonce se mi to podařilo rozčílit natolik, že celé zčervenalo. Tahle hodina mi šla a tak naší koleji opět přibylo deset bodů. Jak to tak vypadá, dneska body jen naskakují. Díky mě – samozřejmě.

Po páté hodině jsme vyrazili do Velké síně na oběd. U našeho kolejního stolu se nemluvilo o ničem jiném než o tom večírku, o kterém ráno mluvil Brumbál. Dokonce jsem slyšel, že o něm mluví skoro všechny koleje. Nechápu, proč jsou z toho všichni tak u vytržení.

Poslední dvě hodiny jsme měli dvouhodinovku lektvarů – konečně něco, co mě bude zaručeně bavit. Profesor Snape nám dal za úkol namíchat Odumírací lektvar. Docela se mi povedl, když jsem se díval na konečný výsledek. Snape se na ten lektvar pouze podíval, přičichl a zapsal mi V. Dalších pět bodů pro naši kolej. Jak to tak vypadá, dnes se opravdu snažím jen já.

Konečně je po vyučovacích hodinách. Došel jsem k vchodu na naší kolej a prošel kamennou zdí do Zmijozelské společenské místnosti. Zamířil jsem rovnou do ložnic, kde k mému překvapivému zjištění nikdo nebyl. Odložil jsem si tedy tašku s knihami na svou postel a opět vyrazil k východu, abych se mohl jít podívat na ošetřovnu za svou mámou. Slíbil jsem jí, že přijdu.

Rozběhl jsem se poloprázdnými chodbami a zamířil rovnou na ošetřovnu. Zatlačil jsem na dveře, které se s lehkých skřípnutím otevřely a pustily mě dovnitř. K mému překvapení a šoku, jsem zde nebyl jediný, kdo se – jak se zdá, přišel na mou mámu podívat.

Vytáhl jsem si z hábitu hůlku a sledoval muže střední postavy, jak kontroluje matčin zdravotní stav.

„Ach... tady jste." Řekl a já na okamžik počkal s tím, než vyšlu kletbu. „Jste Draco Malfoy?" zeptal se a já jen váhavě přikývl. „Ermut Pavarés, nový dočasný lékouzelník tady v Bradavicích." Představil se a já se viditelně uvolnil.