Zlé rány [Drarry] ✓

17. kapitola: Mučení

Pohled Draca:

Už asi hodinu sedím ve sklepním pokoji na studené podlaze a dívám se po čtyřech stěnách, u kterých mám děsivý pocit, že se kolem mě každou chvíli obepnou a umačkají mě ve svém silném sevření. Už jsem z toho prostředí šílel. Měl jsem pocit, že nic nezvládnu. Ani má bezhůlková magie nefungovala. Něco takového, jako vyčarovat patrona bych nedokázal ani při plném soustředění, natož ve stavu, ve kterém jsem se nacházel teď.

Tiskl jsem kolena k sobě a snažil se nějakým zázrakem zůstat vzhůru, ale nešlo to. Nešlo mi dělat vůbec nic. Díky kletbě Cruciatus jsem byl na smrt vysílený. Jen stěží jsem udržel své oči otevřené. Věděl jsem, že jestli usnu, vůbec by to pro mě nemuselo dopadnout dobře. Už bych se nemusel nikdy probudit.

Vzdoroval jsem opravdu dlouho, ale nakonec mě stejně přemohla únava a já upadl do hlubokého spánku.

♥

Probudilo mě silné prásknutí dveří. Otevřel jsem oči a unaveně se podíval na místo, odkud se rána ozvala. V otevřených dveřích stáli Travers a Yaxley. Travers ke mně naštvaně přiběhl a ihned mě za loket vytáhl na nohy.

„Pojď!" řekl nenávistně a vyvedl mě z místnosti. Yaxley mě chytil za druhý loket a pomohl mu mě udržet, abych se moc nevzpíral. Vyvedli mě do schodů – skoro mě nesli a zamířili se mnou rovnou do místnosti, kde měl podle všeho přebývat Voldemort – a také že tam byl. Oba smrtijedi mě pustili a silně mě postrčili k Pánovi zla.

„Najednou si tu svou pusinku neotvíráš?" zasmál se Voldemort. Já ležel v bolestech na zemi a neměl sílu se postavit. Neměl jsem sílu ani na to, abych si sedl nebo při nejmenším alespoň klekl. Vypadalo to, že je z mého stavu Temný pán více než nadšený.

„Jaké to je tady jen tak bezmocně ležet a nedokázat se bránit?" kopl do mě a já jen bolestně zakňučel. „Vsadím se, že se konečně cítíš sám sebou. Přesně tam totiž patříš. Patříš k mým nohám. Nejsi dobrý pro nic jiného než pro posluhování. Ani pro to možná ne." Uchechtl se a vytáhl mě za vlasy do sedu. Zakníkal jsem a chytil jeho sevřenou dlaň, aby mě pustil. Nebyl jsem ale dostatečně silný a jeho ruku se mi nepovedlo od mých pramenů oddálit.

„Prosím..." zaskučel jsem a s námahou si sedl. „Už to nedělej." Voldemortovi se na tváři objevil pokřivený úsměv, který spíše přisliboval přicházející bouři.

„Doufám, že se ti konečně v té tvé zmijozelské hlavince rozsvítilo." Pozvedl mi bradu a já se mu zahleděl do temných očí. „Nerad bych ti moc ublížil, a proto se tě raději zeptám rovnou... Budeš mi sloužit?" nenávistně jsem se na něj podíval a rozhodně zavrtěl hlavou.

„Nikdy!" vyjekl jsem. Všichni smrtijedi kolem se zasmáli. Voldemort se na mě podíval s hraným ublíženým výrazem a pomalu vytáhl ze svého pláště hůlku. Tak pomalu, až mě z toho mrazilo.

„Pak tedy víš, co tě čeká." Pozvedl hůlku a já okamžitě zavřel oči. „Crucio!" zakřičel a mě tělem projela bodavá, až mrazivě chladná bolest. Sesypal jsem se na podlahu jako pytel mouky a chytil se za hlavu. Ve spáncích mi hučelo a bolestně mi rozlévalo Cruciatus po celém těle. Nemohl jsem se hýbat. Ruce se mi třásly a já cítil, jak mé prsty nabírají jiné barvy a postupně bělají. V nohách mi tepalo a štípalo, jako by mi do nich někdo zabodával tlusté jehlice.

V očích se mi objevily slzy a já doufal, že to brzy skončí. Voldemort ale nevypadal, jako že ho to přestává bavit. Křičel jsem z plných plic a vzlykal. Mlátil jsem rukama o zem a snažil se tak zmenšit svou bolest, která naopak stále sílila.

Můj hrudník se zatáhl. Mé prsty se zkřivily v bolestné křeči. Na mém obličeji se stahovaly všechny svaly a já postupně začínal více a více blednout. Lapal jsem po dechu a mlátil kolem sebe, jako by to, že budu bouchat pěstí do podlahy, byla má jediná záchrana od nesnesitelného utrpení, které mi Voldemort způsoboval.

Mé horké slzy stékaly na chladnou zem a vpíjely se do dřeva, na kterém jsem ležel.

„Pro-sím! Do-dost!" zaprosil jsem a silně k sobě stiskl oční víčka. Voldemort ale vypadal, jako by mou prosbu ani neslyšel. Nepřestával a naopak ještě více sevřel hůlku v ruce, aby dodal kletbě na účinnosti.

Sípal jsem, křičel, vzlykal, lapal po dechu, ale nic nepomáhalo. Nic mou bolest nemírnilo. Stále jsem ale myslel na to, že prostě musím žít - že musím vydržet. Doufal jsem, že mě v tomhle Harry nenechá, a že pošle nějaké kouzelníky, kteří by mě vyrvali Temnému pánovi ze spárů. Ale kdyby se něco takového chystalo... Nebyl by už Harry na cestě? Zatím jsou to ale jen dva dny nebo možná jeden... Ani nevím. Možná se s Remem něco stalo a on se na hrad ani nedostal.

Ozval se hlasitý smích. Vše jsem vnímal jen okrajově. Soustředil jsem se jen na to, abych vůbec dýchal, což se mi zatím docela dařilo.

Voldemort sklonil hůlku. Konečně. Viděl jsem, jak pokynul Belatrix, která ke mně okamžitě přiběhla a chytila mě za vlasy. Zakňučel jsem a ona si vyndala ze svých černých šatů prázdnou baňku, do které následně nechala nakapat slzy, které mi vytékaly z očí. Když mi je sebrala, zazátkovala baňku a postavila se.

„K... čemu?" šeptl jsem sotva slyšitelně. Byl jsem slabý. Cítil jsem, jak mé srdce pomalu odumírá. Bál jsem se, že do rána nepřežiju, ale asi to se mnou nebylo tak zlé, když jsem dokázal ještě docela normálně přemýšlet.

„K čemu?" zeptala se sarkasticky Belatrix. „Myslel sis snad, že tohle bude jediný trest, který dostaneš?" zašklebila se a pozvedla lahvičku s mými slzami. „Ještě si dostatečnou bolest užiješ." Otočila se směrem k Voldemortovi a pokorně sklopila hlavu.

Šedohřbet a Avery mě chytili za paže a dovlekli mě před Pána zla. Donutili mě si kleknout a já tak s bolestivou námahou učinil. Voldemort se uchechtl a jen potřásl nechápavě hlavou.

„Nechápu to, chlapče..." řekl a chytil mě pod bradou. Neměl jsem sílu na to, abych ucuknul a tak jsem takto setrval. „Není snad lepší zemřít pro někoho tak mocného, jako jsem já, než abys umíral pro někoho takového, jako je Potter? Slabého, chudáčka, budižkničemu..."

„Chcete něco říct?" zavrčel jsem vztekle a snažil se udržet slova pohromadě. „Nic nevíš. Harry je... si-silnější než si... myslíš. On tě za-zabije... Vím to."

„Ale ale..." zasmál se, až se mu kolem očí utvořily vrásky. Byly vidět jen jeho zašpiněné zuby a tělo bez duše. Musel bych být naprostý idiot, abych se k někomu takovému přidal. Neudělám to. Nikdy jsem o to nestál a nikdy stát nebudu. „Tak proč ten tvůj slavný... Harry..." schválně zvýraznil barvu jména mého přítele. „ještě nepřišel? Čekal bych, že tě v tom nenechá, a že se tě naopak pokusí zachránit. Je docela škoda, že se snažíš být tak nepřístupný, jinak bys už dávno mohl být smrtijedem a sloužit mi."

„Raději... zemřu, než abych ti posluhoval, Tome." Teď jsem si dovolil opravdu hodně a čekal jsem, že přijde nějaký trest, který přišel téměř okamžitě po vyřčení jeho dřívějšího jména. Rozpřáhl se a dal mi silnou facku.

„I to se dá zařídit," temně se zasmál. „ale nerad to říkám. Asi si ještě počkáš. Ještě bych totiž chtěl udělat takovou věc a věř mi... Líbit se ti to nebude." jeho hůlka se napřímila a pustila do mne kletbu, o které jsem zatím nikdy dřív neslyšel – tak bolestivou, tak hrozně ubíjející, že i Cruciatus byl oproti ní jen rozkvetlá zahrada plná bílých růží...

Co si myslíte, že Belatrix udělá s Dracovými slzami?

♥Díky za hvězdičky a zhlédnutí Drarrysti♥