Zlé rány [Drarry] ✓

11. kapitola: Nepoddávej se tomu!

Pohled Draca:

Harryho prsty mě silně zatahaly za konečky vlasů, kterými doteď bloudily. Sevřel mé prameny v pěsti a zaklonil mi hlavu dozadu. Hlasitě jsem vyjekl a se záklonem jsem se podíval do černovláskových očí.

„Harry... Ne..." vzdychl jsem a mírně zalapal po dechu. „Nepoddávej se tomu." Šeptl jsem, ale bylo mi naprosto jasné, že mě stejně neposlechne. Awerixo už nad ním znovu převzal kontrolu. Pokud nebudu spolupracovat, pak Harry použije sílu a rozhodně to bude horší bolest než ta, kterou mě teď tahá za vlasy.

Černovlásek mě mrštným pohybem uvěznil pod sebou a tvrdě se mi přisál na rty.

„Harry..." zasténal jsem a trochu se oklepal. On ale můj třas nebral na vědomí a stále chtivěji si přivlastňoval mé rty. Silně mě tahal za vlasy a já myslel, že se rozbrečím. Zavřel jsem oči. Musím ho nechat. Musím to vydržet.

Harry mi v puse silně skousl jazyk a já myslel, že mi z něj poteče i krev. Jestli začnu krvácet, můj přítel se určitě neudrží a nějakým způsobem ze mě vysaje život. Prosím... Ať se udrží.

„Harry...!" vzlykl jsem, protože mě silně kousl do krku a mě bylo naprosto jasné, že použil zuby víc než by měl. Odtáhl se a vyjeveně se ohlédl po mém krku. To ne. Dost zřetelně jsem cítil, jak mi po tepně dolů dopadají pramínky krve. Než jsem si ji stačil setřít, už mě Harry znovu držel za vlasy a nakláněl můj krk k svým rtům.

Jestli se mé krve napije... Nedokáže přestat. Zabije mě. On mě opravdu zabije. Po tom všem, co jsme spolu prožili, to skončí takhle? Díval se mi do uslzených očí a já viděl, že to nechce udělat. Něco mu ale bránilo v tom, aby se odtáhl.

„Harry..." Opět jsem zavzdychal a začínal si myslet, že mi srdce vyskočí z hrudi. Třásl jsem se tak moc, že jsem čekal, až se rozpadnu na tisíc kousků. Chci svého Harryho zpátky. Chci, aby to bylo jako dřív. Prosím.

Harryho zrak opět upoutala krev, která mi stékala po krku a její kapky se vpíjely do mého hábitu a do zelené kravaty. Stiskl jsem k sobě oční víčka a bolestně zkřivil obličej. Prosím.

Mou šíji ovál černovláskův teplý dech a já už se začínal smiřovat s tím, že mě můj milovaný opravdu zabije. Položil jsem mu ruce na ramena, ale místo toho, abych ho od sebe odtáhl, jsem ho naopak přitáhl blíž k sobě. Chci zemřít ve tvém objetí. Chci cítit naposledy tvůj dotek. Naposledy!

Jeho teplý jazyk se dotkl mé ranky na šíji a já zkřivil obličej do grimasy. Je konec.

Najednou se rozrazily dveře a na ošetřovnu vběhl pan profesor Lupin. Pohotově zvedl hůlku a zakřičel:

„Stupefy!" kouzlo pohltilo Harryho tělo a okamžitě na mě spadl. Remus na něj použil uspávací kouzlo. Silně jsem černovláska stiskl a pohladil ho po vlasech. Mezitím k nám doběhl Lupin a očima těkal mezi mnou a Harrym.

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.

„A-asi ano." Řekl jsem ještě stále šokovaně. Když si představím, že jsem mohl teď být mrtvý...

„Tvůj krk." Řekl zděšeně Remus a já se okamžitě pohladil po šíji.

„To... To nic není." Řekl jsem opět nervózně. Pomalu jsem vedle sebe Harryho položil a došel k panu profesorovi. Ten mě jemně chytil za rameno a naklonil mi krk.

„Neboj se." Řekl a namířil hůlkou na poraněné místo. „Episkey." Řekl a já v tu chvíli ucítil, jak se mé poranění sceluje a dostává svůj původní tvar. Jakmile jsem si potom sáhl na tepnu, po zranění nebylo nikde ani stopy.