Zlé rány [Drarry] ✓

12. kapitola: Měsíc

Pohled Draca:

Ráno, hned jak jsem otevřel oči, jsem vedle sebe zaregistroval pohyb. Harry se tiskl na můj hrudník a silně si mě k sobě přitahoval. Podíval jsem se na postel, kde ještě spal Remus a nenápadně na něj zavolal.

Chvíli se nic nedělo. Poté ale zvedl hlavu a unavenýma očima těkal po místnosti, až se nakonec zastavil u mě.

„Draco?" zeptal se potichu.

„Omlouvám se, pane profesore. Nechtěl jsem vás vzbudit." Zalhal jsem. „Můžeme si prosím promluvit někde dál od Harryho?" šeptl jsem a Lupin jen přikývl.

Pomalu jsem ze sebe sundal Harryho ruku a nechal jeho hlavu jemně klesnout na polštář. Ihned jsem vstal a šel za Remem na druhý konec ošetřovny.

„O čem chceš mluvit?" zeptal se mě ihned a dal si ruku před pusu, aby zakryl unavené zívnutí.

„Zjistil jste, kdy bude to zatmění?" z mého hlasu byla slyšet nervozita.

„Ano. Přesně za měsíc. Podle mých výpočtů by měla být odchylka maximálně pět dní." Řekl a očkem koukl na Harryho. „Musíš mu to říct. Už není čas." Svěsil jsem napjatá ramena a sedl si na jedno z čistě ustlaných lůžek, které zde bylo přichystané pro dalšího pacienta.

„Nechci mu to říkat." Povzdechl jsem si. „Nechci mu tím ublížit."

„Mám to tedy udělat já? Osobně si myslím, že by to lépe vzal od tebe než ode mě." Zhluboka jsem se nadechl a položil dlaně na prostěradlo.

„Asi máte pravdu." Nejistě jsem přikývl. „Zůstanete tu prosím se mnou? Nechci v tom být sám, až mu to budu říkat." Remus se usmál a chytil mě za ramena.

„Jsi statečný." Pochválil mě.

„Na Malfoye." Ušklíbl jsem se.

„Ano." Přisvědčil s úsměvem. „Budu tu s tebou a vše v klidu vyřešíme. Nemusíš se vůbec ničeho bát." Nemám se ničeho bát? Až to Harrymu řeknu, zhroutí se z toho...

♥♥♥

Harry to nevzal vůbec dobře. Právě naopak. Zareagoval tak, že utekl z ošetřovny a zamkl se v umývárně Ufňukané Uršuly. Já a Remus jsme se ho snažili skrze zavřené dveře přesvědčit o tom, že jsou tu i jiné možnosti, jak se z této situace dostat.

„Harry... Otevři ty dveře!" křičel Remus.

„To určitě!" ozvalo se z umývárny. „Určitě vám otevřu a vy mě někam zavřete! Nechte mě být!" s Lupinem jsme se pokoušeli odemknout dveře pomocí různých kouzel. Žádné ale nezabralo a tak jsme usoudili, že Harry použil nějaké blokovací kouzlo, které ruší naši magii.

„Nikam tě nezavřou Harry." Řekl klidně profesor. „Chceme si jen promluvit. Ještě se to dá zachránit."

„Přesně tak zlato..." zapojil jsem se do přemlouvání. „Otevři ty dveře. Prosím." Řekl jsem a ještě jednou se pokusil zabrat za kliku.

„Jsem zrůda!" zaslechli jsme silnou ránu a já usoudil, že Harry použil kouzlo Confringo.

„Nejsi zrůda!" zakřičel jsem, když jsem zaslechl za dveřmi zrychlené dýchání a pláč. „Zlato poslouchej mně! Ty... Nejsi... Zrůda! Slyšíš?!" řekl jsem nekompromisně a opřel se rukama o dveře. Pokoušel jsem se na ně zatlačit, ale neotevřely se. Jak jinak...

„Draco má pravdu. Za tohle může jediný člověk a tím je Voldemort." Poprvé v životě jsem slyšel svého profesora říct jméno Pána zla a trochu se u toho oklepal. On totiž kladl důraz na každé písmenko v jeho jméně, takže jeho jméno znělo mnohem temněji, než ve skutečnosti bylo.

„To je pravda Harry." Snažil jsem se ho uklidnit. „Jediný, kdo na tom nese vinu je Voldemort. Ty za nic nemůžeš. To on je zrůda ne ty."

„Vážně?!" prskl na nás skrze dveře. „A co chcete, abych vám řekl?! Chcete jen, abych vám otevřel a mohli jste mě odvést na ministerstvo! O nic jiného vám nejde! Nenávidím vás! Oba vás nenávidím a teď vypadněte!" nad ostrostí jeho hlasu jsem se silně otřásl. Slyšet od něj něco takového... To bolí.

„Harry..." zkusil to znovu Remus. „To vůbec není pravda. Chceme si jen promluvit. Prosím." Harry opět vyslovil kouzlo Confringo a znovu se hradem ozvala silná rána.

„Jestli tohle bude dělat i nadále... Za chvíli tu budeme mít ředitele a s ním i celý profesorský sbor." Informoval mě Remus.

„Harry..." opět jsem to zkusil já. „Věř mi prosím. Už tolikrát jsem ti to chtěl říct, ale nechtěl jsem ti způsobit další bolest. Po tom všem, co sis prožil, jsem tě nechtěl znovu zranit. Myslel jsem, že máme ještě víc času. Myslel jsem, že najdu nápovědy, jak tě toho zbavit, v knihách, ale nikde jsem nic nenašel. Snažil jsem se ti pomoct, jak nejlépe jsem uměl. Prosím." Chvíli jsme čekali, a poté malinko cvakl zámek. Dveře se pomalu otevřely a v nich stál ubrečený Harry. Okamžitě jsem otevřel dveře dokořán a přitiskl si ho k sobě. „Dal jsem ti slib." Řekl jsem. „Neporuším ho." Zašeptal jsem a věnoval mu letmý polibek na krk.

Remus zatím šel do umývárny a snažil se napravit spoušť, kterou tam Harry během krátké chvíle vytvořil. Použil nějaké kouzlo, aby se vše dalo do pořádku a poté se přemístil zpátky k nám.

Stále jsem černovláska objímal a mým tělem proudilo tolik štěstí, že jsem myslel, že snad vzplanu. Políbil jsem Harryho do vlasů a pohladil ho po zádech. To, co následně přišlo, mi naprosto vyrazilo dech...

„Draco..." Harry mě od sebe jemně odstrčil. „Nemůžeme spolu být." Cože? „Nemůžu riskovat, že ti ublížím. Nemůžu." Podíval jsem se na něj s vyděšeným výrazem a snažil se ho políbit. On mi ale nastavil tvář a mně se v tu chvíli sevřelo srdce, jako by mi ho někdo sušil na slunci.

„Ne Harry." Řekl jsem. „To nemůžeš. Nemůžeš se se mnou rozejít. To nemůžeš udělat. Já tě miluju. Potřebuju tě." Harry mě od sebe prudce odstrčil a já skončil v nastavené náruči svého profesora, který se na mě soucitně díval.

Harry mi věnoval ještě jeden bolestný pohled a poté se otočil a co nejrychleji utekl směrem k Nebelvírské věži.

Silně jsem stiskl profesorův hábit a rozbrečel se. Nechal jsem slzy smáčet své tváře a nechal průchod svým emocím. Jak mi to mohl udělat? Proč to udělal? Tohle se přece dalo řešit i jinak...

Za tuhle kapitolu mě určitě zabijete. Upřímně... Psalo se mi to hrozně těžce :"-( Snad se vám to bude líbit. 

Co na to říkáte?