Idiot || tomlinson

Chapter 1

Chapter 1

„Cel musíme jít!" Křičel na mě otec. „Jasně už běžím." Právě mi zavolali a mám se co nejrychleji dostavit do budovy Modestu. Alias ​​mé nové práce... vybavil mi ji táta u nějakého svého dobrého kamaráda. Jsem zvědavá, co mi dají dělat. Ani nevím, co je to za práci. Ale hlavně, že to práce je a dají se tam vydělat peníze.

Seběhla jsem po schodech dolů a šla do garáže. Táta už seděl v autě. Otevřela jsem dveře a nasedla. „Můžeme." Řekla jsem a otec nastartoval. Byli jsme tam rychleji, než jsem si myslela. Na cestách vůbec nebyla zácpa, za což jsem velmi ráda. Vstoupili jsme do velké haly, budovy. Byla moderně zařízená. Vypadalo to jako nějaká recepce. „Počkám tě tady v hale, zlato,"usmál se na mě a sedl si na židli, která byla v rohu u oken. Já jsem šla k dámě, která seděla za pultem. „Celeste McKyer, volali mi ohledně té práce." Usmála jsem se na ni.

Ona něco naťukala do počítače. „Slečno McKyer, tady máte." Podala mi kartičku a já jsem si ji navlékla na krk. Byl to takový "náhrdelník." Všimla jsem si, že měla na jmenovce napsáno, jméno Paige. Paige mi ještě ukázala cestu a řekla mi ať tam počkám, dokud neuslyším své jméno. Jen jsem přikývla a šla. Vstoupila jsem do místnosti, kde už sedělo mnoho dívek. Co to ​​sakra je? Proč jsou tu jen dívky? Všechny byly velmi krásné. Jak jsem se tak na ně dívala pomyslela jsem si, co dělám sakra mezi modelkami? Vypadali tak. Sedla jsem si k nějaké brunetce a čekala. Uběhla asi hodina, no já stále čekám. Už mě to nebaví.

Vystřídalo se už asi 25 dívek. Nejméně... „Celeste McKyer," Když jsem konečně slyšela své jméno postavila jsem se a vydala se směrem k ženě, která ho vyslovila. Většina z těch dívek na mě hledělo. Slyšela jsem dokonce jednu, jak mi řekla „Drž se." Nevím jestli se mám popravdě bát, nebo... „Pojďte za mnou." Promluvila žena mezi dveřmi a já ji následovala. Ukázala mi na dveře a já jsem vešla. „Dobrý den." Placho jsem se usmála. „Vítejte slečno McKyer, prosím sedněte si. Věnuji vám veškerou svou pozornost." A doprdele... O čem mám mluvit?! Určitě si všimli mého výrazu a tak mi jeden z nich pomohl. „Řekněte nám něco o sobě..." Já jsem jen přikývla a začala.

„Děkuji to nám stačí. My se ještě ozveme." Usmál se na mě a podával mi ruku. Také jsem mu ji podala a odešla. Už jsem viděla svého tátu, jak na mě netrpělivě čeká. „Tak? Jak to dopadlo?" Byl zvědavý. „Řekli, že se mi ozvou. Takžéé nevezmou mě." Ale to nic. Já se s tím smířím. „Ale noták, věř si trochu!" Objal mě a šli jsme spolu k autu. Když už jsme byli konečně doma, tak jsem vyběhla do svého pokoje. Složila jsem si věci a zamířila do koupelny. Dala jsem si pořádně dlouhou sprchu. Hned potom jsem si šla lehnout. Byla jsem velmi unavená. Usnula jsem téměř okamžitě.

Ráno se budím na zvonění mobilu. Bože! Asi toho dotyčného zabiju! Je 11 hodin ráno. „Ano?" Snažila jsem se o co nejméně rozespalý hlas. Celkem se mi to podařilo uhrát. „Doufám, že vám neruším, Slečno McKyer. Tady je Šéf Collins. Chtěl bych, abyste dnes přišla na jedno setkání ohledně té práce." Aha, myslím, že své vražedné sklony musím odložit. „Dobře, samozřejmě ráda přijdu." Byla jsem i docela ráda až na to včasné probuzení. Včasné... „Je to na stejném místě, jako včera o 2 po obědě." Oznámil mi. „Dobře, děkuji nashledanou."

„Čau..." On mi řekl čau? Sympaťák. Fajn, takže ve dvě. Čas šel docela rychle a já jsem si ani neuvědomila kolik je hodin. Je 13:38. Sedám do auta a hned vyrážím. Ve městě je velká zácpa. „To se může stát jenom mně! Sakra!" Bouchnu do volantu. Nějak mi mizí dobrá nálada. Uklidni se Celeste, bude to jen chvilka...

Vtrhla jsem do haly, jako Hulk. Je 14:20... rozrazila jsem dveře, kde to mělo být, a všichni se na mě dívali. „Promiňte, že jdu pozdě. Byla příšerná cesta." Musela jsem zhluboka dýchat. „To je v pořádku Celeste, ještě čekáme." Oni ještě někoho čekají? Možná se neumí rozhodnout. Sedla jsem si a čekala. Po chvíli ticha mi Collins řekl, že jsem tu práci dostala.Byla jsem velmi ráda.

Později se ještě zeptal na otázku, kterou si kladu i já. „Víš, co si vlastně za práci dostala?" Jen jsem pokývala hlavou. On se usmál. Opět mě přepadne myšlenka, jako včera. Bát se nebo rovnou zdrhat? O chvíli se také rozrazili dveře a stál tam On. Ten Idiot z One Direction. Nemám proti nim nic, ale on mi připadá jako šašek. Sedl si naproti mně a omluvil se, že měl zpoždění. „To je v pořádku, Pane Tomlinsone." Pan? On? Spíše šašek bych řekla.

„Louisi toto je Celeste. Celeste toto je Louis. Určitě znáte skupinu One Direction." Přednese. „Těší mě." Podával mi ruku. Bylo by dost dětinské, kdybych ji odmítla před všemi. Také jsem mu ji tedy podala. V tichu jsem seděla dál. Collins tam mluvil ohledně mé práce. Myslím, že tu práci odmítnu. Chtějí, abych byla jeho přítelkyně. Fake, Samozřejmě. Jak jsem ho čím víc poslouchala, tak jsem změnila názor. Tomlinson na mě celou dobu zíral. Lezlo mi to na nervy.

„A tak vám musím říct to nejhlavnější. Vy dva od teď tvoříte pár." Hodil před nás smlouvu s našimi podpisy. „Cože? Už se z toho nedá vycouvat?" Collins jen pokýval hlavou do znamení, že ne. Zabijte mě. „Už ne slečno. Vím, že jste nebyla dostatečně seznámena s touto prací, ale přišla jste, zúčastnila jste se a vyhrála jste." Nastalo trapné ticho... „Venku na vás čeká Louisův manažer. On vám řekne víc. Děkuji, že jste přišli a gratuluji." Postavil se a odešel. A já jsem myslela, že bude fajn. Postavila jsem se a naštvaně jsem vyšla z místnosti. „Ty budeš Celeste, že?" Přistoupil ke mně mužský hlas. Myslím, že je to ten manažer.

„Ano, řeknete mi prosím, co musím udělat, abych s ním nemusela chodit?" Toto byla asi hloupá otázka. „Slečno Celeste, již není možné odstoupit. Smlouva končí za 8 měsíců. Nebojte se." Spustil. Měla jsem v plánu už odejít, ale ještě mě zastavil. „Celeste ještě něco... Musíte se nastěhovat k Louisovi. Tedy, ke všem klukům." To snad ne! „Jděte domů a sbalte si věci." Odcházela jsem a viděla jsem, jak se Louis směje s manažerem. Však tebe ten smích přejde! Sedám do auta a mizím. Doma si zabalím věci. Hygienu, oblečení, boty a ostatní věci. Venku na mě už čekalo auto. Vcházeli jsme autem do brány. Dům přede mnou byl fakt velký. Nemůžu říct, že byl ošklivý. Popravdě vypadal velmi vkusně. Šla jsem ke dveřím a zazvonila. Okamžitě mi otevřel Liam. „Ahoj Celeste!" Mile mě pozdravil. „Pojď dál. Vítej ve svém dočasném domově." Vedl mě do obýváku, kde byli všichni ostatní. Byl tam i ten manažer, ale už byl na odchodu.

„Vítej v novém domově, zlato." Řekl na mě Louis. „Tak za A, neříkej mi zlato. Za B, jsem tu jen dočasně a za C, když projde 8 měsíců, tak se my dva už nikdy neuvidíme." Řekla jsem mu. „Loui pozor ať tě nepoškrábe." Řekl pobaveně Harry. Začali jsme se smát. „Vypadáš krásně, když se směješ. Tedy celá si dost krásná." Mrkl na mě Zayn. „She's Mine!" Zakřičel Louis. Převrátila jsem na něj oči. Nehodlám se s ním hádat o tom, že nejsem jeho, protože jsem. „Takže kde budu spát?„ Zajímalo mě. „Se mnou!"

Oznámil mi radostně Louis. Vyvalila jsem na něj oči. „ A to je kde? Chtěla bych se převléknout ." ... „Po schodech... Nebo, pojď se mnou. „Chytil mě za ruku a vlekl. Svou ruku jsem mu vytrhla hned, jak jsme byli u schodů. „Tak fajn." Vyšli jsme nahoru a já jsem se snažila zapamatovat si cestu. Jeho pokoj byl nádherný. Měl tam velké okno na celý Londýn. „Tak tady to je. Vyprázdnil jsem ti pár poliček na věci. „Usmál se a odešel.

Zdá se mi to nebo se teď choval normálně. Začala jsem si vybalovat věci. Bylo milé, že mi je vyprázdnil. Za chvíli jsem to měla hotové a tak jsem chtěla jít dolů. Ale v tom jsem narazila do Louise. „Dávej pozor." Řekl mi podrážděně a odtáhl mě z cesty. „Cs," sykla jsem na něj a odcházela. „Počkej." Otočila jsem se na něj. "Promiň." Omluvil se mi. Já jsem nic neřekla a šla jsem dál. „Proč mě nemáš ráda?" Zakřičel za mnou. Úplně jsem ztuhla. Otočila jsem a se řekla: „Protože...

-Takže tady je první část příbehu. Doufám že se líbí, jestli chcete pokračování tak votes a komenty s názorem! :) Tak u další části! :) -W