Idiot || tomlinson

Chapter 28

Chapter 28

Náhle jsem jen cítila jeho rty na těch mích.

Hned jsem se pod ním začala mykat. Georgovi přistala na jeho tváři štiplavá facka. Po několika vteřinách jsem ho od sebe odstrčila. Utřela jsem si pusu a zhluboka dýchala. „Co jsi to udělal?!“ Zakřičela jsem. On jen nevinně stál a koukal do země. „Georgi, proč?“ Optala jsem se do větru. „… Chtěl…“ Zamumlal nezřetelně. „Cože?“
„Protože jsem chtěl!“ Řekl hlasněji. „Ale na to sis našel nesprávnou holku! Protože já už kluka mám!“

„Nehraj to na mě, já vím, že ne.“ Nasupeně odpověděl. „Jak to myslíš?“ Nechápavě jsem se ho zeptala. Jak by mohl vědět, že ne? „Vím, víc věcí než si myslíš.“ Zašeptal. „Zbláznil ses?“ Zaječela jsem a rychlík krokem odcházela. Nemůže vědět o té smlouvě, to je hloupost. A jak může vědět víc věcí, než si myslím? On je nějaký stalker nebo co?! Neohlížela jsem se a skoro i běžela domů.

Když jsem už slyšela křik několik fanynek, byla jsem za to neskutečně ráda. Už jsem blízko. No, ale počkat… Zastala jsem uprostřed silnice. Co řekneš Louisovi? Co když tě někdo viděl? Co se stane pak?! Proboha, to ne. Proč já musím mít tohle hloupé myšlení?! Nemůžu to Louisovi říct. Už teď nemá rád George, vlastně, já taky ne. Už ne. Popravdě mě teď děsí. Pohla jsem se opatrným krokem k domu. Pomalu jsem přecházela mezi holky ke bráně a pak ke dveřím. Jelikož jsem opět neměla klíče, musela jsem zazvonit. Otevřel mi hned pár sekund na to Harry. „Ahoj,“ Pozdravila jsem ho. „Ahoj.“ Zabrblal. Není ti ten veselý tón, který slyším pořád, když mi otevře. Tenhle působil tak chladně. Co když… „Kde je Louis?“ Optala jsem se nejistě. Neříkej mu to! On se na mě ledabyle koukl a hlavou pokynul na obývák. Vyzula jsem si tenisky a přešla do obýváku. Všichni seděli na gauči, hledíc na mě. „Louisi? Můžu s tebou mluvit?“ Rozrušeně jsem se koukla na kluka v šedém svetru. On jen přikývl a zvedl se. Chytl mě za ruku a tahal nahoru do pokoje, – zřejmě. Louis popadl kliku od dveří a ty pomalu otevřel. Když vstoupil do pokoje, pustil mojí ruku a sedl si na postel. Já jsem za sebou zavřela dveře a přemýšlela, co mu řeknu. Polovičními kroky jsem se dostala před postel a taky před Louise. „Hele, poslyš, musím ti něco říct.“ Začala jsem. On je přikyvoval. „Dobře, ale nech mě mluvit prvního, dobře lásko?“ Pousmál se a zvedl se a mě pro změnu posadil. Mám celkem strach z toho, co mi chce říct. „Četlas tu smlouvu celou?“ Nakousl. „Ehm, ne. Proč?“ Pokroutila jsem hlavou a čekala na jeho odpověď. „Víš, že můžeš randit s někým jiným, pokud Vás neuvidí média?“ Optal se. Ví to. Sklopila jsem zrak. „Ne, nevěděla.“

„Hele je to v pohodě. Už to víš, takže můžeš být se svým klukem.“ Jeho ironický tón se nedal neslyšet. „To není můj kluk!“ Protestovala jsem. „Ne? Tak proč ses s ním líbala!“ Tohle byla spíš řečnická otázka, nechtěl totiž vědět odpověď. „Já se s ním nelíbala. To on políbil mě!“ Křičeli jsme na sebe, jako manželé po třiceti letech manželství. Tohle budeme rozebírat dlouho. Otevřel pusu, že chce něco říct, ale nakonec si jen povzdechl. „Je to na netu, a zítra to bude všude.“ Oznámil mi. „Cože?“

„Myslelas, že mě budou pronásledovat a tebe nechají? Takovouhle příležitost si oni nenechají uniknout.“ Přecedil přec zuby. „Já nevím, co jsem si měla myslet, Louisi! O téhle práci jsem nebyla obeznámená!“

„Proto si v ní tak neschopná?!“ Vyštěkl. Tak tohle je trochu moc. Vytřeštila jsem na něj oči a rozdýchávala, to co mi právě řekl. „Ehm… Není lehký chodit s někým, jako jsi ty,“ Obstojně jsem řekla. „Když jsem tak neschopná, proč sis nenašel někoho jiného?“ Dodala jsem s ironií. „Proč jsi mě krmil slovy, že mě nevyměníš, že ses do mě zamiloval a mluvil jsi se mnou o budoucnosti, sakra?!“ Nemohla jsem zastavit svou pusu, ale tohle mu patří. „Pro tebe to byly i tak jen žvásty.“ Přetočil nad tím oči. „Jak to můžeš vědět?“

„Tahalas mě za nos. Celý ten čas!“

„Louisi!“ Zvedla jsem se z postele a přešla k němu, bála jsem se, jestli mě neuhodí, neboť vypadal neštvaně, ale on není ten typ. Své paže jsem obmotala kolem jeho těla. Já se s ním nechci hádat. „Netahala jsem tě za nos. Louisi, proč bych to dělala. Musíš mi věřit. Vždyť já tě m-“ Nenechal mě dopovědět, něco, co už si zaslouží vědět. „Přestaň, přestaň s tím, Celeste. Bolí to ještě víc, když lžeš.“ Složil mé ruky z jeho těla a odkráčel k oknu. Opřel si čelo o okno a těžce si povzdechl. „Stálo to za to?“ Zeptal se nakonec. „Cože?“

„Jestli ti to stálo za to. Ten polibek. Tohle všechno. Zničila jsi to.“

Zašeptal. Když mu z úst vyšla ty poslední slova, nějak se to ve mně všechno zhroutilo. Mé oči začaly být skleněné a já cítila už dlouho necítěné řezání očí. Dokázal mě po těch letech přinutit uronit slzu. Slaná kapka klouzala po mé tváři dolů. Hromadilo se ve mně tolik citů, že jsem se chtěla složit na zem a čít brečet. No, neudělám to, teď a tady. Sebrala jsem poslední svou sílu a hrdost a řekla,: „Když jsem to teda zničila, není potřeba se v tom dál motat.“ Zhluboka jsem se nadechla a snažila, aby mi z úst neutekl žádny vzlyk. „I tak mi nevěříš a je jedno, co ti řeknu, protože mi ani věřit nechceš.“ Zašeptala jsem. Louis se otočil celým svým tělem a hleděl mi přímo do očí. Modré hleděli do hnědých, když mu říkali sbohem. „Je konec.“  

-Hlásím se Vám v rekordním čase! :D Omlouvám se za chyby, ale  moje korektorka mě opustila a jelikož jsem slovenka :DD neumím pravidlá českého jazyka, jestli se ptáte proč píšu česky tak tady máte odpověď: BAVÍ MĚ PSÁT ČESKY. ano je to tak :D:D teď ale k příběhu, ok not ok úplně mě to mrzí, co se tam děje :/ Jinak, věnuju Nikol! :) Snad se líbila a všechny komentáře moc potěší! :)