Idiot || tomlinson

Chapter 30

Chapter 30

Pokračování 28

Celeste:

S nářkem jsem opustila dům a také jeho okolí. Popravdě teď jsem se přecházela po ulicích Londýna a brečela. Chtěla jsem jít domů, ale kde to vlastně je? U táty? Ne… Za svůj domov jsem považovala dům, kde bydlelo pět bláznů, kterých jsem se chtěla zbavit a jednoho speciálně víc, jako ostatních. Kde byli čtyři úžasné duše a jedna výjimečná.  Kde byli čtyři kluci, kterých jsem měla ráda a toho posledního milovala. Ano, milovala, nebo spíše miluju. Je to přítomný čas. Nevím, jestli jsem si to uvědomila po našem sbohem, nebo jsem to věděla dřív, ale opovrhovala. Ale teď je to prostě jasné a všichni víme, co teď bude následovat.

Zlomené srdce, brečení a pojídání zmrzliny. Utřela jsem si svou uslzenou tvář a vytáhla si z kapsy mobil. Vzpomínám, když mi ho Louis dal jako dárek. Ne! Žádné vzpomínky! Zakřičí zlomeně vnitřní hlásek. Ale kdybychom nemněli vzpomínky, nevěřili bychom, že jsme byli šťastní. Je půl osmé večer a já stojím před Big benem. S tichým vzlykáním se pohybuju blíž k hodinové věži. Po chodníku přecházela velká masa lidí, já však šla se skloněnou hlavou a nevšímala jsem si okolí. Možná jsem vrazila i do pár lidí, ale to je mi úplně jedno. Opřela jsem se o zábradlí na mostě a sledovala hodiny. Jak se velká ručička pohybovala a ta malá stála na místě. Stála jako já. Bez jakéhokoliv náznaku pohybu.

Měla bych jít někam jinam. Ale kam bych měla jít? Měla bych jít za tátou a slyšet že měl pravdu? Že měl pravdu v tom, že mi ublíží? Teda neublížil mi způsobem, který on řekl, ale ublížil a bolí to víc jako nějaké drogy nebo co. Hlavu jsem měla pořád svěšenou dolů a začala se pohybovat cestou domů. K domovu, kde mě bude čekat vřelé objetí a ta největší láska. Rodičovská láska. Ano jdu k tátovi a alespoň budu brečet v náručí.

Po cestě se rozpršelo, takže jsem zmokla. Mou tvář tehdy nezdobili jen slzy, ale i kapky deště, tak můžu říct, že to je jen voda. Vyšla jsem po pár schodech ke vchodu a zazvonila. Když se dveře neotevřely po nějakém čase, zazvonila jsem znova. Konečně jsem uslyšela dupot zevnitř. Dveře se prudce otevřely a mně se naskytl pohled na mého otce. „Cele…-“ Nestihl ani dopovědět, protože jsem mu hned vletěla do náruče. Proud mých slz se zvětšil a své sevření jsem také zpevnila. „Co děje, miláčku?“ Optal se mě starostlivě a vtáhl mě dovnitř. Pak mě pustil ze svého objetí a jeho ruce mi položil na tvář, čímž ji pozvedl. „Já…“ Zavzlykala jsem. „Jde o toho a dalšího kluka?“ Zeptal se a já pozvedla obočí a mé oči se malinko rozšířili od překvapení. „J-jak-k,“ Vykoktala jsem. „Četl jsem to.“ Skvělý, takže je to venku. Louis, měl pravdu.

„Ale víš, že já velmi médiím nevěřím.“ Pousmál se. „Tak mi řekni, co se stalo.“ Pobídl mě, když jsem přecházela z chodby do obýváku. Posadila jsem se na gauč a hlavu zabořila do polštářů. Slyšela jsem tátův těžký povzdych a následně jsem ucítila, jak se posadil vedle mě.  Jeho ruka dopadla na má záda a jemně hladila. „Nemusíme se o tom bavit. Jestli nechceš, ale jedno mi řekni, stojí ti za to?“ Optal se a já tehdy zvedla svou tvář a koukla na něj. Stojí ti Louis za to? Myslím, že ano, ale nahlas to neřeknu. To opravdu musíš myslet, abys věděla odpověď? Já ne, já to vím, já ho miluju. Zmlkni už. „Alespoň na to hle mi odpověz.“

„Pravděpodobně ano, protože brečím. A já nebrečím.“ Usoudila jsem. Naposledy jsem brečela, asi když mi bylo 15 a bylo to kvůli nějaké absurdní věci. Cítím se podobně, jenom trochu víc sklesle a nešťastně, ale nezapomínejme je to moje vina. Všechno protože si to myslí on. Protože jsem ho podvedla, i když to nevěra nikdy nebyla. „Jestli ne, stačí říct, toho kluka nakop-“

„Ne, tati, to není nutné. Je to v pohodě.“ Snažila jsem se usmát, ale i tak z toho vznikla nějaká grimasa, která nebyla rozhodně veselá. „A jsi ty v pohodě?“ Důrazně se zeptal se zvednutým obočím. Na tohle jsem odpovídat nemusela, neboť on sám věděl odpověď. Snažil se jen o řečnickou otázku. Možná.

Sklesle pokroutil hlavou a prsty si přešel po nose a tak pozvednul jeho brýle. Pomalu jsem se zvedla z místa, kde jsem seděla a vybrala se ke schodům. „Jdu do pokoje,“ Zašeptala jsem a šlápla na první schod a pak i na ty další.

Když jsem stála před bílými dveřmi, povzdechla jsem si. Nebyla jsem tu asi měsíc, možná víc.  Moje ruka se dotkla a zatlačila na kliku a já tak otevřela. Rozsvítila jsem a pak se rozhlédla. Můj pokoj se vůbec nezměnil. Pořád vypadal jako by tady byl nepořádek, ale nikdy nebyl. Povlečení na posteli bylo rozházené a mé oblečení bylo převěšené na židli. Stěny stejně hnusně bíle, lapač visící pořád na stejném místě a můj laptop, ukrytý pod všelijakými knížkami. Své kroky jsem automaticky přesunula ke stolu a všechny knížky na laptopu jsem dala na komodu a vzala si ho a posadila se do postele. Své záda jsem opřela o stěnu a laptop si složila na kolena. Otevřela jsem ho a pak následně twitter. Přihlásila jsem se a viděla hodně příspěvků. V tom mě, ale napadlo, musím něco udělat. Rychle jsem si z kapsy vytáhla telefon a našla si v kontaktech Pana Collinse.

Po dvou zvoněních to zvednul. „Ano, prosím?“ Diskrétně řekl. „Dobrý večer, promiňte, jestli vyrušuji, ale chci se Vám velice omluvit. Za to, co se stalo, a co se teď kvůli tomu děje.“

„Slečno, je hezké, že jste mi zavolala, abyste se omluvila, ale to mi v téhle chvíli nepomůže. Odpusťte, pokud se k Vám nechovám jako k dámě, ale zavinila jste veliký povyk.“

„Ano, jsem si toho vědoma. Ještě jednou se hodně omlouvám a je mi to líto. Vím, že je to poněkud sobecké a v téhle chvíli i nevhodné, ale směla bych vás o něco požádat?“

„Jistě.“

„Vyřiďte prosím Louisovi, že je mi to líto a klukům taky. Že mě to mrzí.“ Zašeptala jsem. Z druhé strany se nic neozývalo, až po nějaké chvíli jsem uslyšela nějaké chvění.

„Dobře vyřídím. A jste si vědomá, že máte padáka?“ Posměšně řekl.

„Ano.“ Protočila jsem očima. Náhle jsem jen slyšela pípající zvuk. On to típl. Jak hezké. Mobil jsem hodila na polštář a koukla se spět na obrazovku. Sjížděla jsem po twitteru a četla ty hezké věci na můj účet. Když v tom mě překvapil tweet od Louise. Pět slov, které pro mne znamenaly tolik a zároveň tak bolely. To bylo poslední, na co jsem se koukla, jelikož mě to úplně dostalo. Z toho všeho mě srazí právě on. Laptop jsem zaklapla a položila ho na podlahu a zatlačila pod postel. Zvedla jsem se a zhasla světlo. Po tmě jsem se vrátila do postele a lehla si na pravý bok a zavřela oči. Po mysli se mi pořád procházely ty slova, které od sebe vypadají nudně, ale spolu zní tak, zlomeně. Neříkám, že je Louis zlomený, ale ten jeho tweet tak působí a to se mi vůbec nelíbí. A pak mi to nějak došlo. Došlo mi, že to je nejen o nás, ale i o mně. Protože neříká to jen Nám, ale Mně. Můj stav, kdy ze mě tekl proud slz, se chce vrátit a brečet. Chce mě zlomit víc a víc. Náhle mi po líci přešla kapka a mě zamrazilo na zátylku. Tahle jedna kapka neboli slza to všechno odstartovala. Je to opět kvůli Louisovi. Zas to způsobil. Protože „Někdy je čas pro konec“ .

-Tady to je, s nějakým meškáním, ani dvě hodiny vím, pardon, ale rozhodla jsem se, že jelikož jsem vám nepřidala část dva týdny, tak mě napadlo, že bych vám napsala popřípadě další část i zítra, jestli je to to zájem! :) Tak opět vám nezbývá nic jiného, než komentovat, dávat votes a usmívat se! :)

-Wallerie