Idiot || tomlinson

Chapter 29

Chapter 29

Louis:

„Je konec.“ 

Zašeptala. Zlost ve mně rostla, každým jejím slovem, nejsem si, ale jist proč tomu tak je. „Tak jdi! Nikdo tě tady nedrží.“ Zakřičel jsem po ní. Celestine oči na mě zděšeně vzhlédli. Já sám byl šokován, co jsem to řekl. Něco lesklého se ji kutálelo po její tváři a já si až teď uvědomil, že je to slza. Slza, kterou jsem jí přinutil vyronit já. Ona se rychle otočila a chytila prudce dveře a otevřela je. Tehdy mě, ale překvapili kluci, kteří zjevně poslouchali naši konverzaci, protože stáli za dveřmi. Celeste je jen obešla a pak jsem už slyšel, jak schází schodištěm. Kluci se udiveně koukali. „Co je?“ Vyštěkl jsem. Nic mi na to raději neodpověděli a zavřeli dveře. Měl jsem takovou chuť křičet, rozbíjet a ničit všechno kolem. Má zlost se dostala na úroveň neovladatelné a tak za mě rozhodoval pouze hněv, nikoli já sám. Přešel jsem k stolu a shodil z něho všechno harampádí. Všechno se rozletělo do stran a dopadlo na zem. Sedl jsem si na stoličku vedle stolu a hlavu si podepřel o své ruce a hleděl na tmavé dřevo, ze kterého je vyroben stůl. Ztěžka jsem dýchal a zlost ve mně ustupovala. Místo ní, ale přišla bolest. A s ní také i žal. Bolest ze slov, které jsem vyslovil. Žal z toho, co jsem udělal. I když já jsem nic neudělal v podstatě. Já jí nepodved. Já jí dal jen lásku, která jí nicméně nestačila. Kterou zjevně nedokázala přijmout a opětovat. Oči jsem zavřel, když mi z oka vypadla slza. Nejsem si jistý, zda je z bolesti nebo žalu, ale jedno vím, bolí to. Bolí mě to, co udělala. A bude mě bolet i to, že to zítra uvidím, a všude. Pak mě ale něco důležitého napadlo. Modest. V podstatě jsem ji vyhodil z domu. Vlastně řekla, že končí, takže končí i s Modestem? Nebo jen se mnou? Zvedl jsem se ze židle a přešel k balkónu, spíše jsem vyšel ven. Potřebuju přemýšlet o tom, jak to bude dál. Modest ji i tak patrně vyhodí, jelikož udělala takový skandál. Tomu jsme se chtěli všichni vyhnout, ale zřejmě všechno se musí posrat. Z parapetu jsem si vzal krabičku cigaret a jednu si vložil do pusy. Z krabičky jsem vytáhl zapalovač a zapálil si. Celkem nervózně jsem to tahal dovnitř a s úlevou zase vypouštěl ven. Ani jsem se nenadál a byl jsem u filtru. Cigaretu jsem uhasil a hodil ji do popelníku. Na balkóně jsem zůstal, potřebuju přemýšlet. Jak jsem se to vlastně dozvěděl? Místo toho, abych svou pozornost věnoval telce, jsem hleděl do mobilu a náhle jsem uviděl fotku. Fotku, která mě dokázala šokovat tak strašně moc, že jsem na tu chvíli doslova zkameněl. Fotka, kde se líbá někdo, koho máte rádi, nebo spíš milujete, ano, miluji Celeste, ale teď bych ji radši nenáviděl, ale nejde to. Ta fotka mě dokázala svým způsobem zničit. Ale víc o tom mluvit nechci a ani přemýšlet. Nebudu tu ztrácet čas nad dávno rozlitým mlíkem. Z balkónu jsem šel dovnitř a při cestě jsem ze sebe sundal tričko a odhodil ho na zem, totéž jsem udělal s kalhotami. Vybral jsem se rovnou k posteli a bylo mi jedno kolik hodin je, ale už chci, aby tento den skončil a já zjistil, že to byla jen noční můra…

Když jsem znovu začal ožívat a moje víčka se rozlepily, otočil jsem se na pravou stranu, ale nebyla tam. Má noční můra byla skutečná. Není tady. Svou páteř jsem vystřel a tak se dostal do sedu. Shodil jsem ze sebe přikrývku a chystal se zvednout z postele. Když jsem vyrovnaně stál na podlaze, přešel jsem ke skříni a vytáhl si z ní šedé volné tepláky a čistě černé tričko. Rychle jsem se oblékl a mé oči sklouzli na hodinky. Bylo čtvrť na devět. Vyšel jsem z pokoje a v domě panovalo ticho. Pomalu jsem scházel schody a slyšel jsem tlumené hlasy, mluvíc k sobě. Když jsem však vešel do kuchyně, rázem zmlkli. „Dobré ráno,“ Popřál jsem klukům a namířil si to k ledničce. Slyšel jsem nějaký šepot, ale nevyjádřil jsem se. Nic jsem si nevybral, popravdě jsem neměl ani hlad. Cítil jsem na sobě pohledy a tak jsem se otočil. Ano, všichni do jednoho na mě zírali. „Nečumte na mě.“ Zamrmlal jsem. Ihned sklopili zrak. „Louisi?“ Načal opatrně Harry. „Ano?“ Otočil jsem se s polo úsměvem. „Jak to chceš řešit se Cele…“ Nenechal jsem ho dopovědět. „Já to řešit nebudu, Harry.“ Úsměv mi zmizl a já se otočil na patě. „Kam jdeš?“ Zeptal se Liam. „Jdu domů. Chci být sám.“ Vzal jsem si klíčky od auta a hodil na sebe lehkou bundu, obul se a vycházel ven z domu. Uvítal mě křik fanynek, ale neřešil jsem to. Mířil jsem rovnou k autu a nasedl do něj. Brána se otevřela a já začal couvat. Rychle jsem to otočil a rychle přidal na rychlosti. Nevím, co budu dělat doma, možná si hodím slučku.