Idiot || tomlinson

Chapter 32

|20dní potom|

Louis:

Kdybych to tak mohl nějak pozměnit, kdybych tak mohl změnit minulost. Kdybych tak mohl změnit svůj život a poznat Celeste jinak, jak jsme se seznámili. Kdybychom do sebe vrazili, nebo se jen tak zahleděli tomu druhému do očí hned v prvním momentu. Ne, my šly těžší cestou, jako vždy. Kdybych se jí alespoň mohl omluvit. Ale nemůžu. Protože nevím, kde je. Mluvil jsem s Liamem a získal několik rad, ale jsou mi na nic. Abych řekl pravdu, neopustil jsem tenhle dům po té události s jejím otcem. Ani jsem se nepokoušel ji najít, zkontaktovat, nic. Nevím čím to je, ale prostě jsem se na to vykašlal. Ne kvůli tomu, že bych ji přestal mít rád, nebo tak. Miluju ji stejně. Popravdě, nepřiznal jsem se s jednou věcí. A to, že mi Celeste pravidelně telefonuje a píše správy. Ani jednu jsem však neotevřel. Vím, že jsem řekl, že se ji chci omluvit, ale ne takhle. Chci se ji omluvit do očí. Ale to bych musel zvednout svůj zadek a zvednout mobil, nebo něco. Měl jsem to udělat hodně dávno. Zvedl jsem se z postele a šel na spodní patro. Chvíli mi trvalo, než jsem našel mobil. Všiml jsem si jedné nové správy. Odemkl jsem si telefon a otevřel znázorňující ikonu. „Máte jednu hlasovou správu.“ Promluvil elektronický hlas ženy z mého mobilu. Nemusím ani hádat, a vím, od koho – Celeste.  Otevřel jsem správu a přešel do obýváku, kde si sednul a začal poslouchat. „Ahoj Louisi,“ Zachraptí. Pak ale následuje kratší ticho. „Toto je naposledy, co ti volám. Vím, nemám právo ti psát nebo telefonovat, a ty zase nemáš asi to právo, zvednou to a uvěřit mi. Ten polibek s Georgem byl skutečný, ale nebyl pravý. Nebyl jako od tebe. Neměl tolik lásky. Chci ti říct, že bych tě nikdy nepodvedla. Nejsem takový typ. Já spíš patřím k těm tvrdohlavým a ironickým.“ Tiše se zasměje. Mě se také neujde o malý úšklebek, neboť má pravdu. „A jsem si jistá, že to víš. Chci se s tebou rozejít v dobrém. I rozloučit. Naposledy slyšíš můj hlas. I navzdory toho, co se všechno stalo, tě mám ráda. Velice ráda, no možná rovněž víc, než jsi myslíš, jelikož ti teď povím pravdu, Tomlinsone. Vzal sis mé srdce, a-“ Zavzlyká. „a zničil jsi ho na tisíc kousků, které jsem ti i tak nechala. Louisi, přežila jsem s tebou mé nejhorší chvíle života, ale bylo tam také něco pozitivní. Takže ti dám poslední radu. Když ti Modest znova najde holku, buď k ní milý a ne drzý. Dej jí to, co mně. Ona to možná ocení…“ Elektronický zvuk zapípá a tehdy je zpráva u konce. Co to mělo být? Jaký sbohem? O čem to sakra mluvila? Hned jsem se koukl na čas, kdy mi to poslala. Před půlhodinou. Jsem teď mimo, ona odchází? Stěhuje se? Jde se zabít? Oh Bože to asi ne. Ledabyle jsem se zvednul z gauče a přešel do kuchyně. Položil jsem mobil na linku a přešel k lednici. Na tohle nemám čas…

„Jsi si jistej, že je v pohodě?“ Optal se rozrušeně Liam. Na chvíli jsem se vrátil ke klukům a ukázal jim zprávu. „Tak možná odjíždí,“ Zkonstatoval Harry. „A kam by jezdila?“ Podzvedl jsem obočí. „No já nevím, Louisi! Zeptej se jí!“ Nervózně na ě zaječel. „Hej, klídek Harry.“ Uklidnil jsem ho. „Já se mám uklidnit?! Louisi ty jsi ten největší idiot, který kdy žil!“ Zařval hystericky. „Tomu nechápu. Proč tady po mně křičíš?“

„Louisi, ty jsi zjevně neuvědomuješ, co ti na holka dělá.“

„Ne. Protože nevím o čem sakra mluvíš.“ Zamrmlal jsem. „Jsi idiot, čistý idiot.“ Zabručel Harold a odpochodoval pryč. „Louisi, poslouchej. Celeste má na tebe veliký vplyv a nejhorší je, že to víš, ale nepřiznáš jsi to. A víš proč?“

„Protože jsem idiot?“ Zachichotal jsem se. „Ano, ale ne! Protože ji miluješ a vypadá to, že je ti to všechno jedno, ale mě neoklameš. Já vím, že ti to jedno není.“
„Nevíš. Ani netušíš jak se cítím. Liame, tvoje proslovy si nech.“ Protočil jsem očima a chtěl odejít, ale Liam mě zastavil. „Louisi Williame Tomlinsone, najdi Celeste a řekni ji, co cítíš. Řekni to jí! Louisi, Celeste tě taky miluje, přiznala to, sice ne úplně, ale ano. A dám život, že jí to zaujímá.“ Přednesl vážně a zjevně očekával, že se rozběhnu ke dveřím a začnu křičet Celestino jméno dokud se neozve. Nebo tak něco. „Já nevím, kde je.“

„Je u ní doma.“ Zašeptal Harry. Zběsile jsem se na něho otočil s překvapeným výrazem. „Jak to můžeš vědět?“

„Řekněme, že se Celeste kamarádím.“ Usmál se. „Ale, když jsem tam byl, její otec řek-“

„On ti lhal, Louisi.“ Utrousil a já tehdy pokynul hlavou. Hned jsem vyšel z kuchyně a šel si obout své vansy a rychle na sebe hodil bundu. „Tak se tu hezky mějte.“

„To je idiot.“

 

Rychle jsem opustil prostory auta a viděl, že se v jejím domě opravdu svítí. Pak jsem viděl i siluetu v okně. Bystře jsem vyšel přední schody a zazvonil. Jistou chvíli se nic nedělo, co mě dost štvalo. Zazvonil ještě několikrát a když mi i tak někdo neotevřel, nevzdával jsem se. Teď už neodejdu! Minule jsem to vzdal, ale neměl jsem. Všechno, co Liam říkal byla pravda, i když si to nechci pořád přiznat. Nechci, aby odešla, nechci, aby mi dala sbohem. Nechci, aby mě opustila.

Ona mě hodlá ignorovat? Fajn. Naštvaně jsem udeřil do dveří. Několikrát.

Když v tom, se najednou dveře prudce otevřely.

 

„Louisi?“ 

-Ahoj, ahoj, ahoj! Přeji hezké svátky! I včerejší vánoce! Hodně se omlouvám, že jsem nepřidala část, ale nešel tak nějak wattpad. MUSÍM VÁM ŘICT NĚCO DĚSNĚ DůLEŽITÉ! 

Tak jo, za 1, znovu se omlouvám!! 

2. Připravte se, že Idiota bude čekat ještě jedná část. Závěrečná. :) 

3. Nejsem si jistá, kdy přesně výjde, ale bude dlouhá, doufám. A taky mám pro Vás krátky bonus, který bude obsahovat budoucnost, ! Ale sou to opravdu malé části! Takže nevím, zda by jste je chtěli, jestli ano komentujte!! :) 

Část chci věnovat onedirection1D2 ! Snad se Vám část líbila a budete nedočkavě čekat konec! :) ♥ 

-Wallerie