Idiot || tomlinson

Chapter 23

Celeste:

Louise jsem hned poslala do postele. On mě poslech, co mě vážně překvapilo, ale to bude asi tou kocovinou.  Že by si už zvykl? No, to je každopádně jedno. Vybrala jsem se směrem do kuchyně a tak pozdravila kluky. „Kde tady máte čaje?“ Optala jsem se. „V té poličce u okna.“ Odpověděl chraplavý hlas a mě bylo jasné, že patří Harrymu. Otevřela jsem skřínku a tam hledala mátový čaj. „Jdeš si udělat čajíček?“ Optal se Zayn, myslím. „To není pro mě, ale pro Louise.“ Odpověděla jsem a nalila vodu do konvice a dala ji vařit. Oni udělali zvuk, jako by se zděsili. Já se otočila a všimla si, že to byly Zayn a Harry. Nechápavě jsem se a ně koukla. Harry se naklonil k Zaynovi a něco mu pošeptal. Ten se začal smát společně s Haroldem. Já jsem si překřížila ruce na prsou a tázavě na ně koukla. „Co se děje?“ Nadzvedla jsem jedno obočí a oni zmlkli. Teď se pro změnu naklonil Zayn k Harrymu a něco mu pošeptal. Ten vybuchl v hysterický smích. Divně jsem se koukla na Liama, který na ně koukal tím pohledem s-jakými-idiotmi-to-žiju? „Myslí si, že si zdrogovala Louise, a že to chceš udělat znova.“ Řekl Liam a promnul si bradu. Pohled jsem hned hodila na ty dva a řekla: „Váš milovaný Louík se včera malinko, malinko, malililinko… ožral. Takže jestli se o něj nechcete starat vy dva, tak zmlkněte.“ Melodicky jsem jim řekla. „Připomínáš mi prví den, co jsi přišla.“ Pousmál se Zayn. „Jak to myslíš?“

„No, hned první den si byla taková energická a řekla, že hned jak přejde osm měsíců, už tě neuvidíme. Pořád to platí?“ Zakřenil se. Na chvíli jsem se zamyslela. Na tohle jsem úplně zapomněla. Louího bys neopustila. Mluvil hlas v mé hlavě, až jsem tomu začala pomalu věřit. „Nó, nejsem si jistá, chyběla bych ti Zayne?“ Optala jsem se a pár krát zamrkala. Harry však vykřikl první. „Mě rozhodně! Neodejdeš. Nikdy. Připoutám tě k téhle lince a už neodejdeš! Srosteš s ní, jako ten'šňůrka' v Pirátech z Karibiku!“ Dlaní udřel o linku, při které se Zaynem seděl. Hodila jsem na něj tak zvaný poker face, ale pak jsem se usmála na Zayna. „Jo.“  Prostě odpověděl. „No skvělý! Tenhle projevuje tolik emocí, dokonce mě chce připoutat k lince a ty mi řekneš jen jo?“ Šokovaně jsem se optala se smíchem. „Ano, Cel. Budeš mi chybět,“ Sladce se usmál a otevřel mi náruč. „Jen aby! A objetí tě neomluví. To si schovej pro přítelkyni.“ Mrkla jsem na něj. On se malinko začervenal. „Vím, že mě se nikdo neptal, ale si teď součástí naší rodinky. I když jsi tak trochu panovačná.“ Usmál se Liam. Na to se zase kluci zasmáli. „Já nejsem panovačná!“

„Jsi!“ Řekli všichni naráz. „Dobře, možná, ale né moc.“ Usoudila jsem. Kluci se začali překřikovat a konstatovat, že to není až tak málo. „Dobře, stačí! Bavte se o svých vlastnostech!“ Zastavila jsem je a otočila se. Voda mi mezi tím sevřela, tak jsem vzala hrnek a do něj hodila sáček s matovým čajem a zalila ho vodou. Hrnek jsem uchopila za ouško, „Mějte se!“ řekla jsem a šla nahoru za Louisem.

Sedla jsem si na kraj postele a čaj položila na noční stolek. „Kde tady máte léky?“ Optala jsem se ho a rukou mu šáhla na tváře. Byl trochu rozpálený, ale ne tak, jak včera. „V koupelně, někde na poličce.“ Opravdu stručné. Postavila jsem se a zamířila do koupelny. Tak jsem se na špičkách zvedla k poličce a hledala něco proti bolesti hlavy. Když jsem to našla, objevila jsem i teploměr takže budu profesionální lékař. Vzala jsem ty dvě věci a ještě namočila malý ručník studenou vodou a šla k Louisovi. Sedla jsem si opět na kraj postele a vzala teploměr. „Ooo, dostávám maximální péči, doktorko?“ Zahihňal se. „Ano,“ Strčila jsem mu teploměr do pusy a čekala. „Doufám, že ten teploměr je do pusy.“ Zakřenila jsem se. On na mě vykulil oči. Když teploměr zapípal, vyndala jsem mu ho a koukla se na jeho teplotu. 38°.  Teploměr jsem položila na stůl a po Louisovi hodila ten ručník. Ten se však rozbalil a skončil na celé jeho tváři. „Dostal jsem tu nejlepší doktorku pod sluncem.“ Ironicky řekl a ručník si složil. „To nepotřebuju.“ Podával mi ho a já mu ho vzala. „Já myslím, že ty doktorku nepotřebuješ.“ Zkonstatovala jsem. „Ne, ne, ne! Já umírám!“ Zavřel oči a vyplázl jazyk. Já se jemně zasmála. „Máš krásny smích, jen se teď nesměj. Zvoní mi to v uších.“