Idiot || tomlinson

Chapter 31

Chapter 31

Celeste:

 

„Za ruku vezmu tě já v údolí slzavém, tvou číši naplním, neboť vínem budu v poháru tvém. Pamatuj, že má svíčka osvětlí ti cestu tmou. Tímto prstenem tě žádám, abys byla mou.“

Ano, opravdu koukám na pohádky Tima Burtona. Navíc je to o mrtvé nevěstě. Já osobně nejsem nevěsta, ale jsem svérázným způsobem mrtvá. Miluju tuhle část, kdy se Emily jen tak vynoří z díry a chudák Victor je z toho úplně vedle. Mimochodem, je ráno devět hodin a pětatřicet minut, koukám pohádku a jinak se nic neděje. Modest se mi už neozval, Louis také ne a prostě nikdo se mnou nemluví. A navíc, táta mě dnes opouští. Jede do Švýcarska kvůli nějaké výpomoci v oblasti jeho práce. Takže tak bude opět několik týdnů až měsíců. „Celeste! Pojď se alespoň nasnídat!“ Zvolal na mě táta už po druhé. Do ruky jsem si vzala dálkové ovládání a stlačila stop, čím jsem nechtěně přerušila můj film. Nechtěně a ledabyle jsem se vyhrabala ze svých peřin a vyšla z pokoje. Zběhla jsem rychle schody a namířila si to do kuchyně. „Tak, jsem tady, co máme k snídani?“

„Myslel jsem, aby sis uvařila sama.“ Zasmál se a ukázal na lednici. „A ty si jedl?“ Optám se s pozvednutým obočím. „Ano, a už odcházím.“ Utrousil a otevřel mi svou náruč. Vběhla jsem mu do ní a ucítila jeho slabou kolínskou. „Dávej si pozor, prosím.“ Zašeptala jsem, když jsem se odtahovala. „neboj se, budu. Ty taky, neděj tady party, nebal kluky a poslouchej.“

„Koho?“

„Samou sebe.“ Potlapal mi po rameni a vyšel z kuchyně. Opřela jsem se o futra a sledovala, jak si obouvá boty. „Měj se, zlatíčko.“ Otočil se ke mně a dal mi ještě pusu na čelo a odešel. Já se ani neobtěžovala se snídaní, a vyběhla spět do pokoje.  Hodila jsem se do peřin a zmáčkla play. Ten konkrétně ho Emily honí po lese. Vidím zálibu v tom, jak se Victor praští o strom. Dvakrát. Mrknu se na mobil, abych zkontrolovala čas. 9.47. V tomhle momentu si vzpomenu na Louise. Nevím, proč, ale najednou mi tak vběhl do mysli. Co asi teď dělá? Pravděpodobně je s klukama, nebo je s Modestem a řeší škody, které jsem jim způsobila. Můj prst náhle proběhl po displeji a otevřel ho. Pak klikl na ikonu s telefonem a potáhlo jméno Louis. Ano, opravdu mu jdu zavolat. Možná mi dá prostor mu to vysvětlit. Po třech zvonění hned naběhl záznamník. "Po zaznění signálu, nahrajte prosím…" Zmlkni. Típla jsem to, snad se nebudu mluvit k záznamníku. Takže mi nedal prostor ani tentokrát. Dá mi ho vůbec někdy? Protože já bych ho ocenila.

 

Louis:

|Ráno 8.00|

Sžírá mě to tady. Doslova. Tenhle dům na mě působí velice zle. Schází mi Celeste. Osobně by mě překvapil, kdyby ne. Jelikož jsem na ní tak navyknutý a je mi divné ji nevidět, takže se cítím pod psa. V noci jsem velmi nespal, neboť jsem byl naštvaný, ale i nevím, prostě nebyla to jen zlost. Zlost byl jen výplod té druhé věci. Možná to byla zrada, nebo něco společné s dějícími se věcmi. Zjistil jsem, že Celeste volala do Modestu a omluvila se, a že má oficiálně výpověď. Jinak jsem se nic nedozvěděl. Nevím, kde je, jestli je v pořádku, napadlo mě, že se vrátila domů, ale nejsem si jist. Ale proč se tak starám? Po tom, co udělala, bych se na to měl vykašlat a najít si někoho jiného. Někoho, kdo by mě bral víc jako Celeste. Ale to asi nejde. Protože k Celeste uchovávám city, kterých se momentálně bojím, a myslím, že si je ani nezaslouží. I když, zase je tu to slovo, 'i když', pořád se opakuje, protože je pořád nějaká výjimka, proč se na to nevykašlat a nejít dál. Tou výjimkou opravdu nevím, co je, ale chtěl bych to vědět. Lenivě jsem se pohyboval po celém obýváku a přemýšlel. Mobil zase zavibroval na pohovce a já nahlédl na displej. Liam. Volá mi už asi po sté, a nechce přestat. Nevím, jestli si myslí, že jsem si hodil slučku a teď tady visím, nebo jak si to on představuje. Mít rád je hezké, starostlivost je ještě hezčí, ale v případě Liama Payna, je to psychické týrání na obou stranách. Což tak hezké není. Hovor jsem típnul a rozvalil se na gauč.

 V tichu jsem ležel asi dvacet minut, když mě něco nakoplo. Vyskočil jsem z gauče a rychle šel po schodech nahoru. Oblékl jsem si modré kalhoty a šedý svetr.  Ranní hnízdo ve vlasech jsem schoval pod beanie a vracel se nazpět dolů. Obul jsem si své vansy a sebral klíčky od auta. Vyšel jsem z domu a za sebou zamkl a pro změnu si odemknul auto. Rychle jsem do něj nasedl a vybral se na Victoria Road 152.

|9.45|

Zastavil jsem při poměrně velkém domě a vystoupil z auta. V tom momentu jsem viděl, jak se dveře domu otevírali a z nich vyšel muž. Až pak jsem si uvědomil, že je to Pan McKeyr. Trochu jsem poběhl, abych se k němu dostal. „Dobrý den, Pane.“ Pochmurně jsem začal. Svůj pohled mi věnoval po několika sekundách, jak jsem ho oslovil. „Louisi,“ Odměřeně promluvil. „Je Cele-“

„Není tady Louisi.“ Vyslovil pomalu. Po jeho slovech jsem se odmlčel. Nevěděl jsem, co mám říct. Jak mohl vědět, co se chci zeptat? To jsem tak průhledný? „A nevíte, kde je?“ Optal jsem nakonec. „Louisi, nech jí, prosím. Žádám tě jako otec, který miluje svou dceru, a nechci ji vidět brečet.“ Zaintonoval a podíval se mi do očí. Její otec mě děsí. Už od prvního momentu, a já kurva vím, že mě nemá rád. Jistou chvíli jsem přemýšlel, co mu řeknu a tak jsem odpověděl jen pravdou. „Ale já se ji chci omluvit, Pane. Nechci jí ublížit.“ Vysoukal jsem ze sebe a musím říct, že to šlo opravdu těžko. „Není tady.“ Zopakoval a otevřel dveře od svého auta, které měl zaparkované před garáží, nedaleko domu. „A nevíte, kde by mohla být?“ Rychle jsem se zeptal. Už seděl v autě a zavíral dveře, když odpověděl. „Ne.“ Pak silně zabouchl dveře a já ustoupil, jinak by mě asi přejel. Pomalýma kroky jsem se vracel k autu a zklamaně pohlédl na její dům. Otevřel jsem dveře od auta a nastoupil. Myslel jsem, že se mi dnes podaří uvidět a promluvit si. Ale osud to tak asi nechce. Povzdechl jsem si a nastartoval a vydal se nazpět do svého domu, kde budu jen trpět. 

-Je to tadý! Omlouvám se, že tak poněkud kratší, ale nenapadlo mě nic takové, tak to nebudu zbytečně prodlužovat, A chci se Vám nesmírně poděkovat za váš ohlas pod mého ":)" kde jsem se Vás ptala, jestli chcete část, a mnohokrát mě potěšil počet lidí, kteří tam napsali! :') Děkuju!♥ Chci Vám i Říct a také Vás pozvat na mou novou povídku s Louisem! (jak překvapivé) Najdete ji na mém profilu pod názvem "Smile" budu nesmírně ráda, když se najde někdo z vás, kdo bude číst i tamto!:) To je jinak všechno! Doufám, že se Vám část líbila, že dáte votes, nějaký komentář a budete se těšit na další část! :) 

-Wallerie♥