Idiot || tomlinson

Chapter 18

Jeho rty toužili po těch mých. Mé byli na tom stejně. Jeho ruce procházeli po mých zádech zatím, co moje ruka byla v jeho vlasech. Rozcuchávala jsem mu je a líbilo se mi to. Po chvilce jsem se odtáhla a zjistila, že má pořád zavřený oči. Moje ruka, která byla v jeho vlasech, přešla na jeho tvář a jemně ho pohladila. On rychle otevřel oči a koukal mi do očí. Já se pousmála, když jsem viděla, jak se mu rozzářily oči. Byl rozkošný. „Louisi? Proč na mě tak koukáš?“ Zeptala jsem se s úsměvem. „Protože jsi nádherná,“(Tfios♥) Cítila jsem, jak se mi do tváře hrne červeň. „Už se těšíš?“

„Na co se mám těšit?“ Nadzvednul obočí. Já jen protočila očima. „Dobře kašli na to, pojďme už domů!“ Zaúpěla jsem a dala mu letmý polibek na tvář. Odtáhla jsem se od něj úplně a přešla ke dveřím spolujezdce. „Dobře.“ Řekl prostě a sám si přešel ke dveřím a otevřel je. Společně jsme si nasedli. „Budeme si opět zpívat?“ Zahihňala jsem se. On se na mě koutkem oka podíval a pousmál se. „A co bys chtěla zpívat?“

„Překvap mě!“ Spojila jsem svoje ruce a udělala na něj grimasu. On zapnul rádio a přešel snad každou stanici, až se zastavil na nějaké stanici, kde právě hrála 'Don’t Stop' od 5sos. „K téhle neznám slova.“ Přiznala jsem. Jemu jakože spadla čelist od jeho hraného překvapení a uražení, ale i přes to si začal zpívat. Ten to bral trochu vážně a zpíval normálně. Měl krásně sametový hlas. Někde mi to trochu ujelo a já se zasmála, když se snažil to překrýt…

„Louisi! Kam to jdeš? Vždyť Londýn je rovně! Tabule to ukazuje.“ Upozornila jsem ho. On mě neposlouchal a zabočil někde na sever. „Kam to jedeš?“ Optala jsem se znova. „Uděláme si výlet.“ Pousmál se a šel dál a dál od Londýna. Já se nad tím trocha pozastavila. Jet na další výlet s Tomlinsonem? To nás zabije…

 

Cambridge? Cambridge. On mě vážně vzal to Cambridge. Jeli jsme při univerzitě, která mě téměř pohltila svým starobylým vzhledem. Byla překrásná. Celým svým tělem jsem byla nalepená na okně. „Neboj, uvidíš ji z blízka.“ Řekl s úšklebkem a já si nadšeně sedla normálně.  Zaparkoval nedaleko univerzity a já rychle vystoupila. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a rozhlídla se, jak daleko jsme. „Myslíš, že nás pustí do areálu?“ Zeptala jsem se celá natěšená. „Myslím, že ne. Jen studenty.“ Řekl a šel ke mně. Chytl mě za ruku a tahal někam pryč. „Kam jdeme?“

„Blíž k univerzitě.“  Odpověděl zamyšleně a dál mě tahal…

Zastal až před jakousi řekou, která nás oddělovala od prestižní univerzity. Stála jsem před Louisem a kochala se nad krásným výhledem. Nikdy jsem nechodila moc na výlety mimo Londýna. Nikdy jsem neletěla v letadle a za to jsem i ráda. Proto je to asi pro mě taková nádhera. Vím si představit žít v takovém obrovském hradě. Kamenné stěny, ktoré ozdobovali starodávné okna gotického tvaru. Vysoké skalní věže, vysoké dřevěné dveře, které vedou dovnitř. Do ještě sto procentně krásného prostředí. – Starobylého. Louis mě jednou rukou chytl za tu mou a tou druhou si mě za můj bok, přitáhl k sobě. Svíral mě ve svém objetí a mě se to líbilo. „Jsi nejlepší. Víš to?“ řekla jsme pronikavě s lehkým úsměvem na rtech. „Teď už jo.“ Položil svou bradu na mé rameno, co muselo znamenat, že se musel trocha skrčit, když jsem od něj menší o hlavu. Je obr. (hihihi) Já otočila jsem hlavu na bok a dala mu polibek do vlasů. Stáli jsme tam v objetí asi 5 minut, Louis se pak narovnal a přestal mě objímat. Co způsobilo, že mě zavál chladný vítr. „Nejdeme se někam najíst?“ Zeptal se náhle. „Jo, proč ne.“  Usmála jsem se a podešla jsem k němu. „Znáš Cambridge?“

„Nikdy jsem tady nebyla, takže ne.“

„Nikdy? Hm… Pojď.“ Opět mě chytl za ruku a popotáhl. Netahal mě. Šly jsme stejným tempem vedle sebe. Dostali jsme se někde na náměstí, kde si už lidi začali všímat Louise. Mě ne, já jsem jim ukradená. Plus pro nás. Řekl otavní vnitřní hlásek a já se nad tím nenápadně pousmála. Vedl mě k nějaké malé budově typické pro Londýn. Rudé cihlové zdi, široké okno a nad ním název: "Russell House Tavern".  Louis mně tahal dovnitř přec vysoké obloukové dveře tmavě hnědé barvy. Zvenčí vypadala úplně, jako nějaký barák, kde žije nějaká rodina, ale vevnitř to bylo útulné. Všechno sladěné do tmavě hnědé. Bylo to všechno v jednoduchém stylu. Louis měl namířeno někde dozadu a já ho poslušně následovala. Připadala jsem si, jako pes. Okolo dřevěného stolu byla kožená sedačka a naproti ní byla obyčejná barová židle, taky pokrytá kůží. Až teď jsem si všimla, že všechny jsou kožené. Louis si sedl na tu sedačku a já přemýšlela, jestli mám jít k němu nebo naproti němu, dokud rukou neukázal na místo vedle sebe. Já si teda přisedla a on obmotal svou ruku kolem mých ramen. „Kam sis to chtěla, sednou?“ Zašeptal mi do ucha. „Nevím.“ Zahihňala jsem se mu do krku. „Dobrý Den,“ Pozdravil nás číšník s úsměvem a dal na stůl dva menu. „Co si dáte na pití?“ Zeptal se mile a pohlédl na nás. Louis promluvil, že si dá Colu a já se začala smát. Když mluvil, jeho krk se trocha chvěl a mě to lechtalo na rtech. Pak jsem se normálně posadila a řekla: „Taky.“ On pokynul hlavou a zmizl. „Na čem ses smála?“ Nechápavě se mě zeptal. „Zalechtal jsi mě.“ Svraštil čelo a věnoval mi jeden ze svých nechápavých pohledů. „Zalechtalo mě to, když jsi mluvil.“ On nadzvednul hlavu do gesta, že rozumí, vzal si jedno z menu a dal ho před nás. Prohlídla jsem si všechno, ale nic mi to neříkalo. Měli velice zvláštní výběr v menu. „Co si dáš?“ Optala jsem se.