Idiot || tomlinson

Chapter 4

„Ty idiote!“  Jako vůbec nemám v kapse telefon a ne neklepu se jako čivava. „Asi tě přerazím!“

„Řekla jsi, že nebudeš křičet.“ Obvinil mě. On mně obviňuje?! Já ti kopnu do hlavy, pak mě můžeš obviňovat. „Ale když ono to nejde.“ Vydám ze sebe naštvaný tón. „Podle mě to bylo vtipný.“ Zasměje se a ocáká mě vodou. „Přestaň! Není to vtipný.“ Ne to není. Tak teď, nevím, jestli mu jednu uhodit a utéct domů nebo se na to vykašlat. „Hele ten mobil ti zaplatím.“ Jo? Milé. Celeste, musíš být klidná. „Hele poslyš, pojďme domů.“ Řekla jsem a vyšla z vody. Louis tam chvíli stál. Nechápu proč. Jako kdybych ho překvapila nebo něco. Měla si mu jednu udrbat. Asi tak. Já a mé podvědomí k sobě spolu jdeme. Většinou mě sere jako Louis, ale zase někdy ne. To se neděje až tak často. „Cel! Počkej.“ Doběhl mě Louis. „Zlobíš se?“ Zeptal se. „Je mi to jedno.“ Narovinu jsem řekla a šla dál. „Vždyť vidím.“ Odfrkl. „Jestli ti to vadí tak jdi pryč.“ Nechtěla jsem ho vedle sebe. Naštval mě.

Kolik holek by za tohle dalo co?

Já bych ho prodala za osla.

Nebo krávu.

 Nebo bych ho dala zadarmo.

Po několika vteřinách jsem si uvědomila, že ti muži jdou za námi. Oni viděli, jak mě hodil do vody. Další partička neandrtálců, kteří nic nedělají. Ach Bože! Potřebuju na vzduch! Vždyť tam si, ty kreténe. Okřikne mě svědomí. „Sklapni.“ Vydám ze sebe omylem na hlas. „Nic neříkám.“ Nechápavě na mě koukne Louis. „Nemluvím s tebou.“ On se ohlídnul kolem sebe. „A s kým?“ Vyptával se dál. „Proboha s tebou ne tak to neřeš.“ Přidala jsem na kroku. Proč jsem šla na procházku?! Za chvíli jsem byla u baráku. Otevřela jsem dveře a nechala je otevřené.

„Páni. Byli jste si zaplavat v rybníku nebo co?“ Zasmál se Niall. „Teď ne Nialle. Nepřibližuj se k ní.“ Promluví na něj Louis. „Co jsi zas proved?“ Ptal se Harry Louise. „No víš, řeknu ti to já. Víš, tady náš milovaný Louis se rozhodl, že mě utopí.“ Idiot se začal culit. Počkej, tobě ten úsměv přejde. Řekla jsem si ještě a vyšla nahoru. Svlékla jsem si triko a hodila ho na postel hned, jak jsem byla v pokoji. „Wow. Nečekal jsem, že mi tady budeš dělat striptýz. Na to si sednu.“ Zasmál se Louis. Zavřel dveře a šel si sednout na postel. Jen jsem protočila očima a zalezla do skříně. „Nic nebude?“ Zasmál se. Snažila jsem se to ignorovat a dál se hrabala oblečením. „Celestíno. Tak to je ne?“ Smál se. A nadál si ze mě dělal prdel.

„Hele víš, jak jsou ty voodoo panenky? Nechceš jednu?“ Koukla jsem na něj s vražedným pohledem. „S mým jménem.“ Ušklíbl se. „Ne.“ Odpověděla jsem prostě. „Tak, chceš rovnou voodoo ženskou?“ A co bych s ní dělala? „Ne, mně stačí nůž. Propíchnout tě můžu i sama.“

„Nebuď ofenzivní!“

„Nebuď takový idiot.“  Hodila jsem po něm jeansy. A vylezla ze skříně. „A co ten striptýz?“

„Nic se nekoná.“ Zesmutněl. „A já se tak těšil.“

„Možná kdybys mě nehodil do toho moře, promyslela bych si to.“

„Vážně?“

„Ne.“

„Jsi zlá.“

„Děkuju.“ Uculím se a plácnu sebou na postel. Začal se ke mně přibližovat. „Co to děláš?“ Zeptám se ho. „Jen se posouvám.“

„Ke mně.“

„Nevymýšlej si.“ Zasměje se. Takhle jsme se bavili včera večer. Nebo dnes ráno. Prostě se to opakuje. Teď bych měla říct, že mě oficiálně nasral. To nezní špatně. A pak bych na něho měla skočit a políbit ho. Dobře tohle už zní špatně. Dnes se to nestane. „Pojď něco dělat.“ Šťuchl do mě. „Hrála bych se na mobilu, ale ten jsi mi rozbil.“ Kopla jsem do něho. Nadzvedl se až ke mně a hodil po mně jeho mobil. „Ten je taky rozbitý ne?“ Nechápavě se zeptám.