Idiot || tomlinson

Chapter 6

„Chci, abys mi už nikdy nepsala nesmysly na twitter a vrať mi můj mobil, prosím.“ Pohladil mě po hřbetu mé ruky a usmál se. Svou ruku pak přesunul spět na volant. „To si děláš srandu viď?“ Nechápavě jsem se na něj koukla. On jen svraštil čelo. „Ne? Měl bych?“ Nadzvednul jedno obočí. „Ne, fajn. Nemám ho u sebe a nic ti neslibuju…“ Vypláznu mu jazyk.

„Co jsi očekávala, že ti řeknu?“ No, v jednu chvíli jsem si myslela, že mi řekne nějakou pitomost o nás, ale tímhle mě fakt překvapil. „Nic. On ti to řekl Niall?“ Zeptala jsem se podezíravě. „Ne. Bylo to v telce.“ To si děláš prdel… můj tweet byl v televizi! Páni! Jsem populární! Srandičky, ale i tak, byl v televizi! „Mohls mi aspoň poděkovat, že jsi byl v telce.“ Rozhodila jsem rukama. „Tak děkuju, ale už to nedělej.“

„Dobře.“ Zdůraznila jsem to. „Mně se nechce do toho baru.“ Řekl po chvíli. „Ani mně.“ Odsouhlasila jsem s ním. Vážně ne. Jen jsem chtěla vypadnout z toho domu. „Tak nezajdeme někam jinam?“ A kam chce jít v 8 večer? Vím, že je tohle Londýn, ale vážně. Kam chce jít? „Do FastFoodu?“ Zeptala jsem se s úsměvem. „Jsi hladová?! Vždyť před chvíli jsi jedla. Na tak malou holku toho sežereš hodně!“

„No promiň. To byl jen návrh, ty tupče!“ Zasměju se. „Šťuchla bych tě, ale nestojím o to umřít. I tak si příšerný řidič.“ Přiznala jsem mu. Ale jako vážně. Jednou jde moc pomalu a pak zase rychle. Ach Bože. Že ten Idiot nedostal pokutu. „Nejsi první, co mi to říká, ale víš co? Já to přežiju. A kam teda půjdeme?“ A nebudou nás tamti hledat vlastně? Ale jemu je to očividně fuk. Nechce se mu tam, tak nejde. Príma. Podobný případ jako já. „Mně to fuk. Kam chceš.“ On jen přikývl. Vypadalo to chvíli, že mě táhne ven z města, ale ne. Po chvilce mě to, ale znovu napadlo. Proč jdeme na kopec? „Kam to jdeme?“ Zeptám se ho. „Na jednu vyhlídku.“ Uf aha.

Po chvilce zastaneme. „Ty nevystoupíš z auta?“ Koukne na dveře. „Já čekám na tebe.“ Řeknu s kamennou tváří. On jen pozvednul hlavu a vystoupil z auta. Taky jsem vystoupila. Hned jak jsem byla ven, zavál chladný vítr. Zatřásla jsem se. Obešla jsem auto a šla víc kupředu. Louis mě samozřejmě následoval. „Tak co, může být?“ Chytnul mě za rameno a trochu se mnou zatřásl. „Jo. Nevím, jestli jsem ti to říkala, ale nejsem plyšák.“

On mě pustil a vrátil se spět k autu. Otevřel kufr a něco tam hledal. „Hledáš kačenky?“ Zeptala jsem se s lehkým úsměvem na rtech. „Jo představ si to! A našel jsem je.“ Zabouchnul kufr a vrátil se ke mně. V ruce držel deku. „A já se tak těšila na kačenku.“ Zavtipkovala jsem. „Víš, jestli chceš stát tak si posluž. Já si sednu.“ Šel o kousek dál a rozprostřel deku na trávníku. Teď jsem za ním šla já. Sedla jsem si vedle něho a koukala na zapadající slunce. Bylo to hezké, ale cítila jsem se vedle něho divně. „Celeste? Mám na tebe jednu otázku.“ Odtrhla jsem svojí pozornost ze slunce na něj.

„Proč jsi napsala ty tweety?“ Nudila jsem se. „Já nevím. Prostě jsem byla na tebe naštvaná.“ 

„Proč?“ Chtěla jsem mu odpovědět, ale v kapse mi zavibroval jeho telefon. Já ho vytáhla a koukla se co se děje. „Neříkala jsi, že je doma?“ Hodil po mně takový nepochopený výraz, ale bylo mi to fuk. „Modest píše.“ Oznámila jsem mu. „A?“ Zajímal se. „Máme si udělat nějakou společnou fotku a dát ji na twitter.“ Och Bože. Ze začátku když jsem viděla, že mu píše modest lekla jsem se, že mě vyhodí za ty tweety. „Mohly bychom se vyfotit při to západu.“ To není zlý nápad, ale něco by to chtělo. „Bude to naše první oficiální fotka, kterou přidáš ty. Takže bude hezká.“ Postavila jsem se ze země a přešla ke kapotě auta. Chtěla jsem tam položit mobil, ale vůbec to nemělo stabilitu. „Pomůžeš mi prosím?“ Požádala jsem ho. „Skus to o něco opřít.“