Idiot || tomlinson

Chapter 12

Louis mě letmo pohoupával se svými boky. No já se však odtrhla. „Neblázni.“ Řekla jsem a vypustila svou ruku z jeho sevření. Vzdálila jsem se od něj kousíček. „Ale noták. Kolikrát budu muset začít něco, co ty přerušíš?“ Zeptal se mě s nadzvednutím obočím. Já jen svraštila čelo a hledala odpověď, která by mu postačila. „Jestli nechceš, abych to přerušila, tak to nedělej.“ Plácla jsem sebou na postel a natáhla se pro telefon. „Proč si v reálu tak nafoukaná?“ Sednul si na kraj postele. „Já nejsem nafoukaná!“ Můj hlas přešel každým tónem harmonie v mém hlase. Znělo to, jako kdybych byla nejen nafoukaná, ale i narušen.  On se na mě koukl s tím pohledem – to-jako-vážně?. „Celeste McKyer-ová kde máte otvor, kterým vás vyfouknu?“ Já se na něj koukla jako fretka. On se zakřenil. „Ty prase!“ Zasmála jsem se a hodila po něm polštář. „Hej! Neházej po mě věci.“ Upozornil mě. „To jsi mě ještě neviděl nasranou. Kámo, to vidět ani nechceš. Bych po tobě hodila i žebřík.“ Protočila jsem panenkami. Když jsem moc vytočená tak to je jako přívalová vlna. Není to k ničemu dobré, ale škody způsobím.  „Máš pravdu, nechci.“

„Hmmm“

„Co je?“

„Co budeme dnes dělat?“ Zeptala jsem se ho bez emocí. V tomhle domě se nedá nic dělat. A to neovlivní ani tihle blázni co tady žijou. „Já bych jeden nápad měl.“ Vykukl zpoza dveří Harry. „Teda jestli jste už došukali.“ Já se tomu musela zasmát. Louisovi zůstala kamenná tvář. „Jaký?“ Zeptala jsem se pomezi smích. „Mohli bychom letět do Paříže.“ On se snad zbláznil nebo co? Louis hned pokýval hlavou, že nesouhlasí. „Ale Boo nebuď protivný!“ Zaúpěl Harry. „Ne Harry. To nepřipadá do úvahy.“ Asertivně odpověděl. „Harry, Louis má pravdu je to 5 hodin odsud.“ Přiklonila jsem se na Louisovu stranu. „Tak bychom tam přespali.“ Louis pořád nesouhlasil. „Když tady nebyla Cel tak bys šel.“ Překřížil jsi ruce a opřel se o dveře. „Nic proti Cel.“Dodal ještě. Já jen zvedla ruce, že mi je to jedno a zvedla se z postele. Když jsem stála při Harrym, řekla jsem jim: „Vy si to tady vyříkejte a něco vymyslete a já půjdu mezitím kouknout na ostatní.“ Mrkla jsem na ně a zvrtla se n patě. Už jak jsem šla dolů schody, jsem slyšela televizi. Co by oni dělali bez té televize? Myslím, že by umřeli. Jak to vydrží na koncertě? Tohle jsou celkem zajímavé otázky. Jednou se musím od nich dozvědět i odpověď.  Když jsem přišla do obýváku byl tak jen rozvalený Niall na pohovce. „Kde jsou všichni?“ Zeptala jsem se ho a postavila se k sedačce. „Jé ahoj. No, Louis je s tebou a Harold šel za vámi, Zayn je s někde s Perrie a Liam se vytratil…“ Jo jasně. Věnuje se své tajné lásce, o které nikomu neřekl. Mě by se mohl svěřit, když už jsem ho načapala pozdě v noci se vkrádat do domu. „Jo a ty jsi tady ležíš a lenošíš. Proč nejdeš ven? Na čerstvý vzduch. Hledej svoji princeznu.“ Uchechtla jsem se. „To je moc daleko Cel.“ Zamával na dveře a zase ji položil na svůj bok. „No snad nemyslíš vážně! Vždyť je to 20 metrů!“  Otevřela jsem na něj pusu. „A pak? Následuje chladné počasí tam venku.“

„Nialle? Svítí slunce.“

„Je pod nulou!“

„Je 20 stupňů…“ Našpulila jsem rty. On zvednul hlavu a koukl se z okna. „To je fuk.“ Odpověděl a položil svou hlavu na svoji ruku. Tak to ne! Žádné lenošení blonďáčku! Obešla jsem gauč a odsunula stolík. „Co děláš?“ Zeptal se nechápavě. „Uvidíš.“ Odtáhla jsem malý konferenční stolík dál od gauče. Zůstal tam jen koberec. Ten jsem tam nechala a přešla spět k Niallovi. Když viděl, že se natahuju pro jeho nohu, abych ho shodila z gauče, uviděla jsem mu smrt v očích. Já ho potáhla a on se nehty zaškrábl do gauče a držel se jako klíšť. Vypadalo to dost komicky. Protože jednu nohu měl ve vzduchu jak jsem mu jí držela a tu druhou pořád na gauči a držel se ho. „Nialle pusť se!“ Okřikla jsem ho se smíchem. Nejprve jsem si myslela, že se počůrám. „Ne! Ani za sto dolarů se nepustím!“ Já nemám ani deset dolarů! Slyšela jsem, jak někdo zběhl schody. „Co tady vy dva proboha děláte?!“ Zeptal se šokovaně Louis. Já v sekundě pustila Niallovu nohu a zasmála se. Niall si nahlas oddechl. „Páni, máš sílu jako chlap!“ Řekl s výdechem. „No promiň!“ Praštila jsem ho do stehna.“ On zajaukal. (:D) „Domluvili jste se vy dva?“ Stočila jsem své tělo na ně. „Nó, Volal ti otec.“ A kruci! Já mu ještě neřekla, že jsem tu práci dostala a co je to za práci. Ops. „Doufám, že jsi to nezvedl.“

„Pozdě.“ Odpověděl Harry. „Harry?! Tys to zvednul?“  Vytřeštila jsem na něj oči. „Ne.“ Díky Bohu. „Zvednul to Louis.“ Dodal. Sakra. Sakra. Sakra. Jak to jdeme vyřešit, Celesto? Houklo na mě mé podvědomí. My? To jako vážně? Ty jsi v bezpečí! To já půjdu na popravu, že jsem se mu nesvěřila. Zlato, tobě to nedochází. Když umřeš ty, tak já taky! A já tě chci lézt na nervy. To mi můžeš dělat i v nebi. Zas ti to nedochází. Já půjdu do pekla. Zasmálo se. Oh můj bože. Já asi půjdu k psychiatrovi. „Haló! Svět volá Celeste!“ Zamával mi před očima Louis. „Jo promiň. Cos říkal?“

„Počkej. Já se o kousíček vzdálím a pak ti to Řeknu.“

„Co jsi udělal?!“ Zvýšila jsem hlas. „Jak jsem řekl, já se vzdálím.“ Couval, až do kuchyně kde začal. „No, tvůj otec chce, abychom k němu přišli na večery. A já mu řekl, že spolu chodíme.“

„Já tě přerazím, Tomlinsone!“ Zařvala jsem z obýváku a rozběhla se za ním. Harry a Niall se smáli. Když si se na to tak koukám, asi vím proč. Louis běží jako kachna. On vyběhl ven a já běžela za ním. Při běhu se smál jako kdyby mu peklo na mozek. Když vyběhl ven mezi několik fanoušků, zarazila jsem se. Zastala jsem před bránou a rozhodovala se, jestli vyběhnout nebo zůstat tady. On se ohlídl. „Snad se nebojíš mých děvčat!“ Zakřičel na mě. Ony radostně zajásali a mě asi přeskočilo. Prudce jsem vyběhla z brány a šla za Louisem. Jeho to šokovalo. Taky se prudce rozběhl a utíkal rovně. V mysli mi napadlo, že by se mohl srazit se stromem. Bože já jsem hňup. To jsi. Viděla jsem, že se blížíme k té pláži, kde mě hodil se sebou do vody. Studeného moře. Opět jsem se zarazila, když jsem se ohlídla. Za mnou běželo hodně holek. Já se vyděsila a tak jsem přidala na rychlosti. Louis už běžel po písku, zatím co já ještě byla na asfaltce. Louis zastal uprostřed a neohlížel se. Koukal na moře v dálce. Já se k němu přiblížila se zadu a skočila po něm. Chtěla jsem, aby upadnul, ale stalo se to, co jsem nečekala. Věděla jsem, že spadnu s ním, ale tohle jsem nečekala. Jak jsem na něj skočila, on byl připravený a to, že skočím. Takže moje lýtka schytl a mé tělo si přirazil o jeho záda. Seděla jsem na něm jako na koni. On se pak nečekaně rozběhl a běžel spět na asfaltku. „Kde bydlíš?“ U tebe doma. „Kde myslíš.“

„Tak jinak. Kde bydlí tvůj otec?“ Jo ahá. „Na  Victoria Road 152.“

„Tak jdeme!“ Zasmál se a rozběhl se. Kolik má v sobě energie. Proboha vždyť já bych už ležela na tom písku a ne to ještě běžet až ke mně domů. Není to tak blízko. Louis po nějakém čase zpomalil, no pořád se nechtěl přemluvit, že mám i nohy a chodit umím. Když jsem se vzdala, opřela jsem si hlavu o jeho rameno. „Jsi unavená?“ zeptal se. „To se ptáš ty?“ Ušklíbla jsem se, ale on to neviděl, jelikož jsem na jeho zádech. Lidi po nás zírali jak na mimozemšťany. Louis je mimozemšťan. Jak nečekané! Když jsme konečně dorazili k mému domu, seskočila jsem z něho. On jsi promnul boky. „To tě bude bolet ještě hodně dlouho.“ Zachechtala jsem se. Vyběhla jsem několik schodů a zazvonila na zvonek. Louis se taky vyškrabal nahoru. Bylo vidět, že je vyčerpaný. Ani se mu nedivím.  Když stál Louis vedle mě obmotal svou ruku kolem mého boku a přitáhl si mě k sobě. „Zas to děláš?“ Optala jsem se. „A co dělám?“ Ušklíbl se a dveře se otevřely. Louis polknul. Stál tam můj táta a Louise si přísně měřil pohledem.

-Trochu později jsem to sem dala, jak jsem plánovala. :D Ale to mi odpustíte. Snád. O.O Takže, jako vždy skončíme nějakým menším dramatem :) Tak co myslíte? Co řekne Celestin otec na Louise? :) To se jak jinak, dozvíte v další kapitole tohohle příběhu! :) Votes a komenty nehorázně potěší! :))

-Wallerie